Ukrajina - Podkarpatská Rus 26.07.2006 - 06.08.2006

Šlo o víceméně rodinný podnik v šesti lidech, vytvořený na míru po dohodě s cestovní kanceláří MA.CE.K. Ta zajistila návrh programu, autobus, řidiče a průvodce znalého poměrů. Z 12 dnů jsme asi 2 strávili na cestách, 3 po městech a 7 v horách. Přejeli jsme přes Slovensko do Užhorodu přes Mukačevo a Solotvinu do Rachova, odtud jsme přes poloninu Svidovec a přes vrchol Bliznice přešli do Usť Čorné a po krátkém zotavení jsme ještě přešli přes poloninu Krásná do Koločavy. Odtud jsme již autem navštívili Siněvir (muzeum vorařství), Sborov, továrnu Dobré vody, Lvov a Ternopol. Zpět do Čech jsme se vraceli přes Polsko a Slovensko.

Středa 26. 7.

Odjezd byl stanoven z Prahy, celý den jsme vlastně strávili cestou. Jeli jsme přes Pardubice vyzvednout průvodce a pak stále na východ na Slovensko. Přespali jsme u Zemplínské Šíravy (dojezd 21 hodin).

Čtvrtek 27. 7.

V 5:15 jsme vstávali, v 6:15 odjížděli a těsně před osmou jsme byli na hranicích. Slovenské a ukrajinské hranice jsme překonali za 1,5 hodiny (částečně díky samostatnému pruhu pro autobusy). Užhorod je kousek za hranicí, v 9:45 jsme se pustili do prohlídky - prošli jsme si most a centrum, mrkli na řeckokatolickou katedrálu, hrad (5 UAH bez průvodce; krom hradu samotného je zde muzeum s národopisnými sbírkami, expozicí z války apod.) a skanzen (5 UAH bez průvodce; je v něm několik desítek staveb z karpatské oblasti). Pak jsme šli ještě kousek po městě a navštívit zdejší tržiště a tržnici - všechno je zde na naše poměry levné, leccos je na naše poměry nehygienické - maso nechlazené přímo na stolech, pobíhající psi atp.

Ve čtrnáct hodin jsme opustili Užhorod a zamířili na Mukačevo. Prohlédli jsme si však pouze hrad (4 UAH bez průvodce, k vidění je několik bezvýznamných expozic; hrad jako takový je zajímavý, ale nikoli výjimečný). Za Mukačevem se začaly zmenšovat a zhoršovat cesty. Kolem nich byla nová, poměrně honosná sídla, avšak značně nevkusná (horší než "české podnikatelské baroko").

Vrcholem toho měla být zřejmě Solotvina - vyhlášené letovisko u solných jezírek. Přijížděli jsme poměrně pozdě, kolem 19. hodiny, a proti nám proudil dav lidí s plážovými taškami, lehátky a narudlými těly. Jezírka byla dosti mělká, voda zkalená, všude odpadky a kolem vody i ve vodě řada lidí užívajících si atmosféru. Nás zarazil spíše zápach a pocit, že možná jde o kaliště nebo čističku odpadních vod. Tuzemci se však rochnili ve vodě (ta má díky vysoké koncentraci solí člověka nadnášet) a zjevně se toho místa nemohli nabažit. V blízkosti byl kemp, chatky, jakýsi bazének se slanou vodou a diskotéky, kde řvala hudba. My jsme měli chuť utéct, ale nebylo kam. Přespali jsme v chatkách (120 UAH pro 4 lidi), záchody turecké (smradlavá díra v betonové podlaze), sprchy v podobě trubky v dřevěném přístřešku.

Pro představu o relacích - během dne jsme si koupili džus (2 dcl 2-4 UAH), zmrzlinu (1,8 UAH), pivo (0,3 za 3 UAH), šašlik (150 g za 12 UAH), salát za 5 UAH, pivo (0.5 za 2,50 UAH), meloun 8 kg za 16 UAH.

Pátek 28. 7.

Vstávali jsme v 6:30 abychom v 7:30 mohli odjet, v 8:20 jsme byli v Rachivu, kde jsme dokoupili čerstvé pečivo a rozloučili se s "civilizací"v restauraci. Ta byla na místní poměry velmi hezká, dokonce měla evropský záchod, ovšem šlo se k němu přes sklad a kuchyni, kde zrovna ve dřezu myli nádobí. Panák vodky (náš velký) stojí asi 1,5 UAH.

V půl jedenácté jsme vyrazili vzhůru na poloninu Svidovec, cesta vycházela z okraje Rachiva, nejdříve to byla zpevněná cesta, pak spíše polní, ale stále dobrá. Postupně řídla stavení a občas se odhalil výhled na údolí a město. Potkávali jsme první atributy vesnic a hor - starého pána s vozíčkem, kupy sena, náklaďák vozící lidi na korbě, sběrače borůvek a kluky a mladíky na všerůzných vehiklech. Například dva chlápci s plynovými bombami na sajtkáře - jeden řídil, druhý přidržoval. Odpoledne jsme se ocitli již na volných loukách plných rozkvetlých vonících květin. Počasí nám přálo - sluníčko a modré nebe. Bylo dost horko, ale semtam se při cestě ukázal potůček. V podvečer jsme už šli po polonině pěkně po hřebeni z kopečku na kopeček. V 17:45 jsme se u Perelesoku utábořili, rozdělali si oheň a kochali se zapadajícím sluncem.

Sobota 29. 7.

Vstávali jsme v sedm a před devátou vyráželi. Cesta už vedla po hřebeni, vrcholky jsme někdy přecházeli, někdy obcházeli po vrstevnici. V 11 hodin jsme potkali značně zchátralou salaš, kde jsme mohli dobrat vodu a ochotně nám prodali mléko, jeho obvyklá cena je prý cca hřivna za půllitr. Nadojené mléko skladují v hliníkových konvích, které jsou v přístřešku ve stínu. Jednou týdně prý přijíždí auto a mléko sváží. Přes smrádek kolem, neutěšený stav příbytku a způsob skladování mléka se nám po jeho požití nic nestalo. Posvačili jsme a ve 12 hodin jsme vyrazili dále k Malé Bliznici, kterou jsme obešli po svahu a vylezli v sedle mezi Velkou a Malou Bliznicí. Na Velkou Bliznici (1881 m n. m.; 14:30) už to pak byl kousek, byl z ní hezký výhled, ale také vcelku hodně lidí, kteří sem z nedalekých turbáz mohou dojít velmi snadno během odpoledního výletu. Další cesta vedla chvíli přes okraj srázu, nadneseně nazvaný "cliffs" (útesy). Z nich jsme přešli na hřeben Dogljasky a kousek pod ním (cca 100 m) u malého jezírka (jiné, než bývá na mapách pod Dogjaskou) jsme se vykoupali a utábořili.

Neděle 30. 7.

Nad ránem začalo pršet, během balení naštěstí přestalo, ale celý den už pak byla mlha. V devět jsme pokračovali v cestě, po chvilce hledání v mlze se nám podařilo najít hřeben, který nás dovedl na Ungarjasku. Až odpoledne se na chvíli malinko rozestoupily mraky, ale viděli jsme jen tolik, že jsme mohli tušit, o co přicházíme. Navigace za mlhy je tu značně obtížná, protože cesty nejsou úplně vždy zřetelné - jsou to většinou cesty vyježděné auty, ale místy se rozjíždí a jen někdy se zase sjíždí dohromady. Jen podle mapy se dalo tušit, že jsme minuli vrchol Ungarjaska a v podvečer Tempa. Kousek za ní jsme se utábořili. Pro vodu jsme museli jít do lesa a v roklině jít dolů tak dlouho, než se objevilo vlhké koryto a posléze voda, což bylo nemálo výškových metrů.

Pondělí 31. 7.

Ráno nás vzbudil štěkot psů a cinkot ovčích zvonců valících se na pastvu. Čekalo nás ale také příjemné překvapení - svítilo sluníčko a pod námi se povalovaly bílé mraky. V klidu jsme si sušili věci a užívali si sluníčka a rozhledů. Dále jsme vyrazili až v 10 hodin a záhy jsme začali klesat do údolí. Ač jsme měli namířeno do Usť Čornej, zašli jsme si na západ a slezli jsme kousek za Krásnou (14:00) na silnici. Kolem po cestě jezdila auta, většinou Lady, často řídily ženy. Naštěstí pro nás mohl přijet autobus a tak jsme za chvilku byli v Usť Černej, kde jsme se ubytovali v Turbáze (turistická ubytovna) - záměr poměrně dobrý, pokoj pro dva s evropským záchodem, vanou, dřevěnou podlahou… ale řemeslná práce příšerná. Poblíž je jídelna ("stalovaja"), kde mají několik jídel, saláty a základní potraviny. Po posilnění jsme vyrazili na prohlídku vesnice - je hrozně dlouhá a prostřední část je asfaltovaná. Jinak jsou cesty (zde v horách) často udusané, prašné a plné děr. Po obou stranách silnice jsou domy, v centru nějaké obchody a dva kostely. Fotím si hrající si děti i staré povídající si babičky. Večer jsme zašli do Koliby na šašlik; já jsem bohužel přišel o večerní vystoupení břišní tanečnice. Přespání v turbáze stálo 100 UAH za pokoj; byl to na zdejší poměry komfort, ovšem teplá voda tekla jen někdy a časem přestala téci veškerá voda. Ráno jsme se dozvěděli, že obsluha čerpadla se opila.

Úterý 1. 8.

Snídani jsme si dali v jídelně, dokoupili jsme potraviny a vyrazili na poloninu Krásná (10:30). Cesta začínala přímo ve vesnici, stoupání nebylo až tak tragické a šlo se většinu doby ve stínu v lese. Polonina byla krásná, opět jsme šli po hřebeni nebo kousek pod ním, sluníčko svítilo a okolo nás se nabízely nádherné výhledy. Šli jsme kousek za horu Klimova, kde se les přiblížil hřbetu poloniny. Cestou jsme viděli několik stád a bačů, pásli ovce, krávy a koně a nijak je nerušilo, že jejich svěřenci se potulují po několika stráních. Dorazili jsme asi v 18:30 a ještě jsme museli sklesat pro vodu.

Středa 2. 8.

Ráno nás opět uvítalo deštěm, na balení sice přestalo, ale přes den byly časté přeháňky. Výhledy se nám tím opět skryly. Kousek za naším spaním byl přístřešek bačů s provizorní ohrádkou na ovce. Zrovna svářeli mléko a po projevení zájmu si chlapík vyhrnul rukáv košile, zanořil ruku hluboko do vědra s mlékem, vytáhl sedlinu, v rukách z ní vymačkal mléko a uhnětl kouli, kterou nám podal. Nebylo to špatné, jen to samotné nemělo moc chuť (a nic nám potom nebylo). Ukázalo se, že chlapík pracoval i v Čechách a naštěstí si odvezl dobré vzpomínky. Viditelnost byla mizerná, takže jsme ani nevnímali horu Gropu a Siglanskij. V jeden moment jsme při obcházení kopce sešli příliš dolů a museli jsme se vyšplhat příkře nahoru, abychom se našli a opět narazili na cestu. Předčasně jsme poloninu opustili nad začátkem Koločavy, protože nahoře nebylo nic moc vidět. Mlha se držela nahoře, takže po nějaké době se pod námi objevily domky a pomalu jsme se přes louky a zahrady dostali až na cestu vedoucí skrz celou vesnici. Na kraji byly vidět nově postavené domky, kupodivu i ty měly za turecký záchod domem a studnu na zahradě. Cesta se postupně rovnala a díry se zmenšovaly. Cestou jsme potkávali spoustu lidí a spousty odpadků, mnoho z nich i v potoce, který tekl podél cesty. Konzum a PET flašky dorazil dříve než svoz odpadu, a tak přehrádkami na koupání přetékaly odpadem. Místy bylo možné najít starý nábytek či kusy aut. Po asi 3 km jsme dorazili na křižovatku, kde začínalo "centrum", což se poznalo podle asfaltované cesty. Kousek odtud byla škola a několik obchodů. Zpravidla prodávaly všechno - jídlo, lustry, pití, plechovou vanu, kytky… My jsme směřovali do bývalé četnické stanice, která byla zrekonstruována a dnes v ní Natália Tumarec a její muž provozují hostinec s možností ubytování. Ceny jsou na Ukrajinu mírně vyšší, ale standard nadprůměrný. (Šašlik se salátem a brambory: 22 UAH, pivo 2,5 UAH, čokoláda 3,5 UAH, vodka 1,5 UAH; přespání na zemi v pokoji tak pro 6 lidí 10 UAH za osobu). Vcelku dobrý podnikatelský záměr, do Koločavy jezdí jen Češi (do jiných míst jezdí Poláci a jiné národnosti) a každý sem zavítá. Podle fotografie v lokále ještě v roce 2000 stanice neměla střechu, v provozu je snad od roku 2003. Naše ubytování bylo domluveno v domku Natálie zesnulých rodičů. Domek byl vlhký a trochu zatuchlý, suchý záchod na dvorku, studna opodál. Byla tam však také sauna a cosi jako sprcha (vývod trubky u stropu). Ačkoliv jsme měli připravené a povlečené postele, spali jsme raději ve spacácích. Domek uchovával ducha dřívějšího žití - staré postele a peřiny, křížek na zdi, kredenc… Jedna noc nás stála 130 UAH. Další alternativou je přespání ve škole za 5 UAH.

Čtvrtek 3. 8.

Ráno jsme se pokoušeli koupit ve vesnici něco k snídani, ale moc to nešlo, na koláčky a jogurt jsme si museli nechat zajít chuť. Dopoledne jsme navštívili školu, kde nám Natalia Tumarec (její děda se přátelil s Olbrachtem) ukázala muzeum Ivana Olbrachta, prohlédli jsme si školu (není až tak špatná, ale záchody připomínají chlívek a na fotbalovém hřišti za školou se pasou krávy; sem tam i něco utrousí). Kousek od školy na kopečku je i hřbitov, musí se k němu přelézt mírný plot. Byl by moc hezký, kdyby si místní neoblíbili pestré umělohmotné květiny. Na každém hrobě je postaven kyblík, snad proti duchům. Hrob Nikoly Šuhaje je na konci trochu osamocen, pozná se podle modrého kbelíku. Opodál je hrob jeho bratra a na vršku hřbitova je hrob Eržiky. Nikola nemá zas až tak auru lidového hrdiny, byl to zběh z vojny a loupežník, který sice bral bohatým, ale spíše proto, že chudým neměl co vzít. Opodál v Koločavě je dřevěný kostel, u nějž jsou hroby četníků (Čechů), které Nikola zastřeli - i nápisy jsou v češtině. Kousek za Koločavou je i židovský hřbitov, víceméně už opuštěný, protože většina židů na Zakarpatské Rusi nepřežila druhou světovou válku.

Odpoledne jsme opustili Koločavu a jeli jsme na Siněvir, podívat se na muzeum vorařství. Z něj mnoho nezbylo, dvakrát ho zdemolovala povodeň. Nicméně o vorařském řemeslu je možné si udělat představu a nelze k němu nemít obdiv. Na tomto místě se kmeny svazovaly do velkých vorů. Když byl vor hotov, tři muži se postavili na příď a z hráze byla vypuštěna voda, která sedmdesátikilometrovou rychlostí strhla vor po proudu dolů. Od 15:30 jsme už jen seděli v autobuse, vzhledem ke stavu cest to jde dost pomalu. Ve 22 hodin nedorazili do Sborova, kde jsme měli domluvenou večeři (cosi jako řízek s bramborem + pivo za 20 UAH za osobu) a přespání ve služebním bytě Dobré vody (konečně evropské ubytování).

Pátek 4. 8.

V sobotu jsme jeli do továrny Dobré vody, která je hned u Sborova. Karel nám ukázal kde se co a jak dělá, bohužel zrovna neběžel provoz. Odtud jsme jeli do Lvova, který nás velmi zaujal. Muselo to být hezké město s řadou památek, v centru byly krásné domy, na kterých ale bylo znát, že se o ně několik desetiletí nikdo nestaral. To se ale právě měnilo a všude se horečnatě opravovalo a stavělo. Dosud byly ale otevřeny dvorky a průchody, kde se zpravidla skrývaly oprýskané omítky a smrad, ovšem jaksi romanticky. Navštívili jsme starou lékárnu (muzeum, 3 UAH), věž městského úřadu (2 UAH) a prošli jsme si tamní hlavní třídu i vedlejší uličky. Kostely byly většinou buď zavřené, nebo se smělo jen do vchodu. Světlou výjimkou byl starý arménský kostel, který byl navíc velmi krásný a s neobvyklým interiérem. Ve Lvově bylo znát, že město už naskočilo na evropský vlak - nejnovější modely západních aut, kavárny, obchody, stánky… trochu mi připomněl Český Krumlov před 15 lety. I tady jsou ale pouliční tržnice, kde se maso prodává na prkně. Ve městě asi není pouliční kanalizace, takže když začalo pršet, z ulic se na chvíli staly řeky. Ze Lvova se nám vůbec nechtělo pryč.

Měli jsme však v úmyslu ještě navštívit Ternopol, cestou jsme se ještě stavili v Dobré vodě podívat se na výrobu vod. Ternopolu jsme nakonec viděli jen restauraci (večeře - žebírka, brambory, saláty, alkohol - slušná hostina - 40 UAH na osobu), pár ulic a jezero, protože pršelo. I další noc jsme strávili v bytě Dobré vody.

Sobota 5. 8.

Ráno už jsme vyrazili na cestu zpět domů. U Sborova jsme se stavili u pomníku bitvy u Sborova (poprvé zde bojovala česká armáda), o pomník se stará mj. Dobrá voda (díky ní zde visí vlajka, seká se tráva apod.). Do Čech jsme jeli přes Polsko a Dukelský průsmyk. Přespali jsme na Slovensku v Liptovském Hrádku v hotelu Smrek (jednolůžák s přistýlkou 1020 SK = 700 Kč).

Neděle 6. 8.

Zbývalo nám přejet Slovensko a dojet do Prahy. Což se nám i podařilo, dojeli jsme asi v 16 hodin.

Všeobecné info:

1 hřivna (UAH) = 4,272 Kč; plat učitele 180 UAH

Odkazy

http://www.paladix.cz/clanky/podkarpatska-rus-1.html

http://www.svetlans.cz/user_data/zpravodajstvi/obrazky/File/zpravodaj/2005/svetelsky%20zpravodaj%2010-05.pdf

http://www.sonny44.com/ukr05/index.htm

http://www.karpaty.net/ukrajina/ukrajina.htm

http://3web.dkm.cz/universal/podkarpatska_rus_k/ - staré fotky!

http://nasejizdy.czechian.net/200408_ukrajina/200408_ukrajina.htm

Lvov: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lvov