O naší cestě
Kurz: přibližně 1 ISK = 0,34 Kč – ceny v ISK tedy dělit třemi, aby vyšla cena v Kč.
Cesta do Reykjavíku
První den (neděle 13. 6.) nás čekalo téměř jenom cestování. Let s Lufthansou do Frankfurtu (2x 6 500 Kč zpáteční) a odtud do Keflavíku (2x 10 350 Kč zpáteční). Na Islandu je časový posun dvě hodiny. Po přistání jsme byli zvědavi, jaké budou kontroly dováženého jídla (stále platí limit 3 kg jídla a žádné masové a mléčné výrobky) – kontroly na letišti však byly jen namátkové, zřejmě se více soustředí na auta a autobusy přijíždějící trajektem. V Keflavíku jsme směnili eura na islandské koruny (ISK; kurz 79,67 ISK / € na letišti se mi zdál nevýhodný, ale mohl to být i výkyv kurzu) a pobrali nějaké mapičky i brožurky. Autobus společnosti Reykjavík Excursions příhodně zvaný „Flybus“ nás odvezl do asi 50 km vzdáleného Reykjavíku, na autobusové nádraží (2x 1200 ISK). Mají dokonce i zajištěn rozvoz do hotelů, do kempu nebo hostelu. Na autobusovém nádraží jsou k dispozici letáčky, mapičky a brožurky a slečny za přepážkou ochotně poskytují informace. Díky jedné z nich jsme se dozvěděli, že trek, na který jsme chtěli již pozítří (Landmannalaugar), je nepřístupný, protože cesta k němu letos ještě nebyla otevřena. Autobusy však už jezdí do Þórsmörku (druhá část našeho vysněného putování). Slečna hbitě telefonicky ověřila, zda už je trek otevřen a jaké je tam počasí. Poskytla nám i telefon na Bjarniho z Básaru, kterému můžeme zavolat a zeptat se. Ještě nám ofotila jízdní řády autobusů, pro které ještě nestihli vytisknout brožurky.
Náš zarezervovaný guesthouse Dalfoss (někde také pod jménem Travel Inn) byl hned naproti nádraží. Na dveřích bylo napsáno „The door is open“ – dveře jsou otevřené – a taky, že byly. Ocitli jsme se v recepci, kde byl počítač, pohovka a vchod do jídelny. Na stole ležel telefon a u něj vzkaz „Nejsem tady, zavolejte mi na XXXXXX. Jon“. Tak jsme zavolali a Jon přišel. Zaplatili jsme (17000 ISK za dvě osoby a dvě noci, s povlečením a snídaní, společná koupelna a záchod; cena je nižší při placení v hotovosti než kartou) a šli na pokoj, ve kterém nás příjemně překvapila varná konvice a hrníčky a pobavila mírně rozbitá postel. Z kohoutků skutečně tekla voda mírně načichlá sírou, neboť se získává (nebo alespoň ohřívá) z termálních pramenů. Průvodce žertem píše, že Island je jediná země, kde musíte nechat vodu odtéct, aby tekla chladnější.
Vyrazili jsme na večerní procházku do města. Dosud bylo pod mrakem, ale nepršelo a bylo velmi jasno. Kolem rybníku Tjörnin jsme došli do centra, prohlédli si malé stavení islandské vlády a nový Alþing (þ se čte zhruba jako „th“) – místo zasedání islandského parlamentu. Domky byly jedno či dvoupatrové a nikam nebylo moc daleko. Začalo drobně pršet a tak jsme utekli do obchodu „10-11“ (non-stop provoz) nakoupit večeři a jídlo na zítřek. V obchodu byly i židličky a stoleček, automat na kafe a mikrovlnka k volnému použití. Pršet už nepřestalo a provázelo i naší další procházku městem po uličkách, ke kostelíku, k radnici v rohu Tjörninu – z části stojí na vodě. Začalo pršet víc a foukat silný vítr, pročež jsme se raději vrátili do hotýlku.
Okolí Reykjavíku
Na poznávání okolí jsme si vyhradili pondělí 4. 6. a půjčili jsme si na to auto (Toyota Yaris, společnost Budget, 5950 ISK na den, neomezené kilometry, základní CDW pojištění, jeden řidič). Půjčovna byla hned u nádraží a našeho hotýlku, což bylo báječné. U pumpy jsme si ještě koupili bombu k vařiči (VAR2 bez problémů – malá za 485 ISK) a vyrazili (asi 9 hodin) do Þingvelliru. Jeli jsme kousek po silnici č. 1 (Ring Road), pak po silnici 36 a 52 – stále ještě asfaltové silnici, pro každý směr jeden pruh. Foukal silný vítr. Minuli jsme jezero Þingvallavatn a dojeli k informačnímu centru (cca 10 hodin), kde byly letáčky a multimediální prezentace vysvětlující historii Þingvelliru a Alþingu i geologické okolnosti tohoto místa. Probíhá tu rozhraní americké a euroasijské zemské desky, každý rok se od sebe vzdalují 1-2 centimetry. Toto místo si Islanďané vybrali již před rokem 930 jako místo každoročního sněmu - parlamentu - zvaného Alþing. Od centra vede cestička na místo, kde se tábořilo, rokovalo, recitovaly zákony a jinak vládlo. Většina turistů chodí jen sem, my jsme si ale došli ještě k vodopádu Öxarárfoss a kousek za něj, odkud byl krásný pohled na průrvu. Není hluboká, ale stejně je vidět, že to místo je v pohybu. Zpátky k autu jsme prošli po louce pod recitační skálou (13 hodin). Celý den je pod mrakem a šedivo, i když překvapivě jasno. Fouká silný vítr a občas prší. Focení je nesmírně obtížné, protože než zaostřím, objektiv mám posetý kapkami vody.
Pokračovali jsme dál k vesnici Laugarvatn (14-15 hodin) a stejnojmennému jezeru, na jehož břehu se vyskytují horké prameny a je zde vystavena přírodní sauna a pár vaniček s horkou vodou. Na cestě už byly úseky bez asfaltu. Lázně jsme našli až po zeptání, nenápadný domeček se zašlým nápisem sauna vypadal víc jako kůlna. Zdálo se, že slouží více místním než turistům. Cena za vstup byla 350 ISK za osobu, zázemí tvořily šatny a sprchy. Sauna je přímo nad bublajícím vývěrem, ze kterého se mohutně páří. Tvoří ji dva domečky s dřevěným roštem místo podlahy a dvou lavic na sezení. Ten vlevo je chladnější, ten vpravo má už slušnou sílu. Zchladit se dá v jezeře nebo ve sprše.
Další turistickou atrakcí na „zlatém okruhu“ byl Geysir (15:30-16:30). Ten, který se tak jmenoval (a prý tak vzniklo slovo „gejzír“ a rozšířilo se o světa), už netryská, je z něj jen modravé klidné jezírko o průměru asi 6 metrů. Vedle něj je však mladší bráška Strokkur, který je menší – má v průměru jen asi 2-3 metry a tryská jen tak 15-30 metrů, zato však každých 5-10 minut. Nejdříve je v jícnu díra, která se postupně plní vodou. Pak už je jí tak po okraj a její hladina se zvedá a klesá o několik centimetrů nahoru a dolů. Najednou se na povrchu objeví bublina, která jakoby hladinu nemohla protrhnout, ale vyduje jí asi metr do výše. Nakonec praskne a proud vody a páry vytryskne vzhůru. Voda se vylije, v jícnu zeje díra a divadlo může začít znovu. Kolem je ještě několik nepravidelně činných gejzírů, horkých pramenů nebo různobarevných jezírek. Některá prý mají nebezpečně vysokou teplotu.
Na rozdíl od většiny turistů vynecháváme vodopád Gullfoss a jedeme do Skálholtu (16:45), na místo prvního biskupství. Dnes tu stojí nový kostelík. Při návratu do Rekyjavíku po silnici č. 35 jsme po levé straně silnice, pár kilometrů před Selfossem, objevili odbočku ke kráteru Kérið (ð se čte víceméně jako „d“, trochu však jako tvrdé „th“ v angličtině). Viděl jsem ho v turistickém prospektu a moc se mi líbil, bohužel jsme nevěděli, kde je. A zcela náhodou jsme na něj narazili! Ze Selfossu už jsme jeli po Ring Road až do Reykjavíku (19 hod). Auto jsme vrátili zcela islandsky – doplnili jsme nádrž (13,2 l po 122,9 ISK = 1612 ISK za 216 km), zaparkovali před půjčovnou, která už měla zavřeno, a hodili klíčky do schránky.
Po drobné večeři jsme se ještě jednou prošli po Reykjavíku. Zamířili jsme si k modernímu kostelu Hallgrímskirkja – zvláštní stavba. Od něj jsme prošli uličkami starého města až do novější části k domku Höfði, který je známý setkáním Reagana s Gorbačovem v roce 1986. Po pobřeží moře jsme se za deště a větru vraceli do centra na „hlavní tepnu“ Laugavegur a do hotýlku.
Þórsmörk
Museli jsme si přivstat, autobus nám odjížděl v úterý 5. 6. v 8:30. Předtím jsme si koupili lístek (2x 3900 ISK). Jednou jsme přestupovali na terénější autobus (i řidič změnil oblečení a obuv) a za deště jsme opustili RingRoad a vydali se po štěrkové cestě do Þórsmörku. Cestou jsme projeli několik brodů a jednou nám asistovalo i nákladní auto s jeřábem (naštěstí nám jen ukazovalo cestu). Ve 12 hodin jsme dojeli k chatě Húsadalur. Zde jsme se ubytovali (jeden z 13 pokojíků ve velké boudě, bez povlečení, společná sprcha a záchod – 2x 2000 ISK). Je příjemné, jak jsou Islanďané milí a usmívají se, když s námi hovoří nebo nám sdělují informace. Poobědvali jsme a protože konečně přestalo pršet, vydali jsme se na kopec Valahnúkur. Byl z něj krásný výhled na široká řečiště řeky Krossá a Hvanná, Bylo vidět, že jsme v horách plných strží a vody, které neoplývají zelení a tvoří je hlavně skály, kameny a suť. Sešli jsme k chatě Langidalur a oklikou přes hřbet Slyppugilshryggur jsme se vraceli. Chvilkami se trochu protrhalo nebe a bylo dokonce i teplo. V dálce jsme viděli ledovce. Chvíli jsme bloudili a hledali cestu po kopcích a stržích (bývá více či méně značena asi půlmetrovými kolíky) a nakonec jsme se došli do Húsadaluru.
Místo poskytuje kromě chatek a místností ve velké chatce také kempování, kuchyňku s vařičem a nádobím na vaření a společenskou místnost. Ke koupi byl čaj, polévka a několik málo drobností. Mapa okolí s turistickými cestami za 500 ISK. Venku byl bazének s teplou vodou zdarma. Sprchy byly za příplatek 300 ISK a k dispozici byla sauna za 500 ISK.
Ve středu 6. 6. jsme vyrazili na celodenní výlet na kopec Rjúpnafell. Vzali jsme si i batohy, ale odložili jsme je v Langidaluru. V chatě nám je ochotně uložili a na požádání nám ukázali své album se sbírkou aut uvízlých ve zdejším brodě. Na další cestu jsme se vydali (11:30) údolím Slyppugil a dál značenou cestou pod Egglarem a Tindfjöllem kolem Trolího kostela (Tröllakirkja; 13:30). Za ním jsme museli překonat jednu říční strž a pak už zbývalo jen stoupat a stoupat. Horní partie Rjúpnafellu byly dost strmé a skála místy kluzká – nebylo by radno zde spadnout. Vrchol ve výšce 824 žádného alpinistu neosloví, ale nám dal zabrat. Odměněni jsme byly výhledy na sever (snažili jsme se odhadovat, kudy vede cesta do Landmannalaugaru, kterou jsme chtěli původně jít) a na jih, kde se leskl ledovec Mýrdalsjökull. Asi v 15 hodin jsme se vydali zpět, od Trolího kostela jsme se však dali na jih ve směru na Stangarháls až na dno údolí. Mysleli jsme, že odsud už nás čeká příjemná procházka podél řeky, ukázalo se ale, že musíme ještě přelézt několik kopečků a skalek, pod kterými řeka nenechala prostor na projití.
V 19:00 jsme si vzali batohy, povečeřeli a přes most jsme oklikou došli do kempu v Básaru. Po chvilce jsme objevili správce Bjärniho, který okamžitě nechal večeře a povídání a věnoval se nám, ačkoliv jsem se mu omlouval za vyrušení a říkal, že to nespěchá. Společné ubytovny byly obsazené většími skupinami a tak jsme šli do stanu (2x 750 ISK – platí se za osobu). Za normálních okolností tu byla prostorná kuchyň s jídelnou (teď však obsazená jednou ze skupin, který tady měla nějaké školení) a o kousek dál záchody a umyvárny. Druhá skupina lidí bydlela v menším domečku a jak se ukázalo, bylo to několik pracovníků jakési organizace, která pomáhá dětem s problémem zařadit se do skupiny – zde měli dobrodružný výlet do hor, coby vrchol jejich roční činnosti. Vedoucími byly dvě mladé blondýny, které byly milé, pomohli nám se zorientovat a půjčili nám svou kuchyni na vaření.
Ve čtvrtek 7. 6. jsme vstali dřív, posnídali, Bjärni mi poskytl řadu informací k přechodu mezi ledovci (letos jsme jedni z prvních, kteří tudy půjdou) a v knize mi ukazoval, kudy vede cesta, protože se nebyl jist, jestli značkovací tyče ještě nebudou pod sněhem. V 10:30 jsme vyrazili na cestu. První kousek vedl po dně údolí, pak už začalo stoupání. Vyšlapaná cestička vytrvale stoupala travnatým hřebenem Kattahryggur. Postupně se nám odkrýval pohled na kopce a ledovce před námi a řeku Krossá za námi. Cestou jsme potkali jednu švédskou dvojici, která si však na přechod netroufla a vrátila se. Bylo pod mrakem a vcelku jasno, jen z údolí se nahoru valila mlha. Báli jsme se, že v mlze bude obtížné najít cestu. Měli jsme však štěstí, nad kopci vítr mlhu odfoukával pryč od nás. Po další hodině jsme vylezli na plošinu Morinsheiði. Působivá velká placka, plná kamení a vodou nasáklého štěrku. Za ní nás čekalo sněhové pole. Bylo prudké a sklouznutí by znamenalo 200 metrů rychlého sjezdu zakončeného mezi kameny. Řetězy byly pod sněhem a nezbylo, než se přimknout ke skále a nepadat. Zde cestu vzdal i Belgičan, s kterým jsme se cestou potkávali a také se vrátil. Ještě kousek po kamení a suti a začala prudká sněhová pole, nekonečné stoupání jako po schodech. Někde byly tyče dobře vidět, jindy koukalo jen horních pár centimetrů z třímetrové žluté tyče. Cestu však nebylo těžké najít a viditelnost byla stále dobrá. Konečně se zlomilo stoupání v náhorní plošinu a začínalo sedlo Fimmvörðuháls, kde již převýšení nebyla tak výrazná. Převažovala cesta po sněhu a dobře jsme viděli jak ledovec Eyjafjallajökull napravo, tak Mýrdalsjökull nalevo. Po 16. hodině jsme uviděli rozcestník a označili jsme toto místo za polovinu přechodu. Po chvíli jsme viděli chatu Fimmvörðuháls na hřebeni mezi ledovci, věděli jsme však, že je stále ještě zavřená. Pokračovali jsme dál a cesta se začala mít sestupnou tendenci. Po chvilce jsme došli k záchranné chatě – u ní pokuřoval jakýsi klučina z Belgie, který se vydal na trek z druhé strany a hodlal tady přenocovat. Chata je volně přístupná, není zde však ani voda či vařič. Působila dost neútulně, bylo v ní špína a zapáchala; za špatného počasí to ale může být dobrodiní. My jsme zde povečeřeli (raději venku na lavičce; 17:30-18:30) a pokračovali v sestupu dále. Slunce zapadá až kolem půlnoci a světlo je pořád – ohromná výhoda pro poutníky. Z jižní strany se zatahovalo a padla trochu mlha. Navíc tato strana byla hůře značená a mnoho tyčí bylo po zimě popadaných. Šli jsme od jedné k druhé a občas jsme směr na chvilku museli odhadovat. Mnoho tyčí jsme alespoň provizorně postavili. Po čase jsme se setkali s cestou pro terénní auta a šli převážně po ní. Po dalších kilometrech jsme se připojili k řece Skóga a šli podél ní až k mostu. Od mostu vedla cesta podél řeky, lemovaná četnými vodopády. Na travnaté plošince (jaká změna po dni plném kamení a sněhu!), hned za prvním vodopádem, jsme se utábořili na noc (asi 20:30).
Skógar
V pátek 8. 6. jsme podél řeky sešli do Skógaru. Cestou jsme míjeli mnoho velkých, malých, vysokých a širokých vodopádů a sledovali je tu shora, tu zdola. Místy byla řeka hluboce zařízlá a ve svislých stěnách kaňonu sídlily kolonie ptáků. Cesta končila u vodopádu Skógafoss. Byl obrovský (62 metrů vysoký) a nedalo se k němu příliš přiblížit, poněvadž vodní tříšť vytvářela hotový liják. U vodopádu byl kemp a opodál hostel. O kilometr dále byla druhá část Skógaru s muzeem a hotelem. Cestou jsme si dali kafe a koláček v hotelu Skógar; s překvapením jsme zjistili, že servírka je Němka na letní brigádě. Muzeum ve Skógaru nás nadchlo. Milá paní v pokladně nám odpověděla na řadu našich otázek a dala nám dobré tipy k naší další cestě. Muzeum samotné se skládalo z venkovního skanzenu, expozice v budově muzea a samostatné budovy technického muzea (2x 750 ISK). Domečky ve skanzenu byly islandsky drnové, polozahloubené a malé. Krávy bydlely s lidmi nebo alespoň pod nimi, dřevo bylo vzácné a téměř vše bylo vyplavené mořem ze ztroskotaných lodí. Nechyběla škola, kostelík domácí hydroelektrárna. Expozice uvnitř už nebyly tak překvapivé a nelišily se nijak moc od evropských. Technické muzeum mapovalo příchod techniky na Island – první auta, telegrafy, telefony, výrobu elektřiny. Čech nemůže minout Škodu 120, zařazenou v kategorii odolných aut, oblíbených na Islandu. Dnes můžete na Islandu často potkat na silnicích Škodu-Octavii.
Vík
V 19:40 nám jel autobus dále. Málem nám ujel, protože řidič jel tuto trasu poprvé a zastavil jinde, než kde jeho předchůdce. Žádné cedule neexistují a místo zastavení je zřejmě zvykové právo řidiče. Naštěstí jsem autobus doběhl a zastavil. Dovezl nás (2x 700 ISK) do Víku, hlavního města jihu. Má jakýsi americký vzhled – široké silnice, nízké domky. Ale bylo hrozně malé (300 obyvatel). Město jsme si prohlédli už při hledání ubytování – kemp se nám nelíbil, hostel byl plný, guesthouse plný, hotel drahý a tak se nakonec vracíme do kempu (2x 600 ISK, nešlo platit kartou). Nakonec tak špatný není, jsou tu zdarma sprchy, prostorná jídelna s kuchyní a s vařičem. Správce tu není, jeho kancelář je otevřená, na stole jsou peníze a lístky na označení stanu. Ostatní návštěvníci jsou milí – vaří si, jedí, diskutují, čtou knihy. Registrujeme hodně Němců.
V sobotu 9. 6. jsme si sbalili, ale nechali věci v kempu. Vyrazili jsme na vrch Reynisfjall, který se tyčil nad mořem a vytvářel stometrové útesy. Na nich sídlili racci, buřňáci, papuchálci a další ptáci. Pozorovali jsme je dalekohledem. Pod námi byly černé písečné pláže a viděli jsme i mys Dyrhólaey, nejjižnější mys Islandu, často fotografovaný v turistických průvodcích. V době od 1. 5. do 25. 6. byl ale uzavřen, aby nebylo rušeno hnízdění ptáků. Sešli jsme dolů do Víku, nakoupili v supermarketu (opět k dispozici mikrovlnka) a šli jsme se projít na pláž a podél pobřeží. Ačkoliv dnes ani nepršelo, ke koupání to věru nelákalo. Stihli jsme ještě kostelík nad městem a pak už jsme museli pro batohy a na autobus.
Skaftafell
V autobuse (2x 2200 ISK; odjezd 14:40) jsme byli sami. S jednou přestávkou na kafe (zaplať a udělej si sám; obvykle jsou tam velké termo-konvice a člověk si nalije do hrnku; podobně jsou k dispozici polévky ve velkém hrnci – cca 650-850 ISK) jsme dojeli do Skaftafellu (17:20). Vlevo od nás padaly kopce k moři, avšak mezi jejich úpatím a mořem byl až několikakilometrový pás roviny, z velké části tvořený štěrkem, pískem a dalšími naplaveninami. Část z toho byla řečiště řek v době tání, část však byly kdysi pastviny, které vzaly povodně. Pod ledovcem Vatnajökull (největší evropský ledovec) jsou činné aktivní sopky. Začnou-li se činit, často ani neprorazí ledovcem, ale pouze ho zespodu značně natají a po několika dnech až měsících se krajinou přežene rychlá pustošivá povodeň. Tato místa byla odjakživa těžko přístupná a i silnice Ring Road zde byla dokončena jako poslední. Před jejím dokončením bylo nutno jít stezkami mezi bažinami a pohyblivými písky nebo přes ledovce a kopce. Také je zde kilometry dlouhá sestava mostů, většinou jen pro jeden směr (kdo dřív přijde, ten dřív jede). Jsou postaveny tak, aby odolaly běžné povodni, a aby v případě poškození jedné části zůstaly další části funkční. Větší povodeň části mostů může smést, je to však levnější, než se pokoušet vzdorovat síle přírody stavěním odolných mostů. Nikdo také neví, jak silná voda může nastat.
Ve Skaftafellu bylo informační centrum a kemp. Za poplatek za kemp (2x 750 ISK) jsme dostali mapičku (jinak 150 ISK) a doporučení na trasy v okolí. Ještě večer jsme se šli projít k čelu ledovce Skaftafellsjökull (hodinová okružní procházka). Večer se počasí příjemně umoudřilo, ukázalo trochu modré a na slunci bylo hezky teplo (ve svetru).
V neděli 10. 6. jsme si nechali batohy v informačním centru a vydali se na výlet na Skaftafellsheiði – náhorní plošinu nad kempem, umístěnou mezi dva ledovcové splazy. Nejdříve jsme šli k vodopádu Svartifoss, malému, ale roztomilému vodopádu v čedičovém amfiteátru, tvořenému charakteristickými šestihrany. Pak jsme stoupali vzhůru pod vrcholem Skerhóll a směrem k Kristínartindaru, pod ním jsme se však začali vracet. Cesta to nebyla moc zajímavá, kopec byl pokrytý řídkou trávou a keříky a kvůli mlze a nízké oblačnosti jsme moc neviděli. Hezčí pohledy naskytl až Skaftafellsjökull, když jsme se dostali nad něj na východní straně kopce. Po hraně jsme pak pokračovali přes vyhlídku Sjónarnípa zpět k informačnímu centru, po většinu cesty jsme měli na ledovec pěkný výhled. Celá cesta trvala asi 5 hodin a akorát jsme došli včas na autobus.
Jökulsárlón
Autobus odjížděl v 14:30 a do Jökulsárlónu nás odvezl (2x 1100) za zhruba hodinu. Jökulsárlón je jerezo vzniklé po ustupujícím ledovci. Na jeho jedné straně se z čela ledovce odlamují kry, které v jezeře tají 5-7 let, ty nevětší dokonce 10 let, a nakonec odplují do moře. Turistický ruch zde žije kavárnou a obojživelným vozítkem (2x 2300 ISK), které nabere turisty, odveze je ke břehu, sjede do vody a začne plavat. Proplouvá mezi krami, průvodce povykládá o ledovcích a loď dozajista mine malou kolonii tuleňů, kteří plavou ve vodě nebo se válí a opalují na některé z ker. Místo je to však velmi krásné, jezírko má nádherně modrou barvu, kry jsou různě velké, různě barevné (od černých přes modré a bílé až k průzračným) a jejich tvary roztodivné. Měli jsme navíc štěstí – bylo převážně modré nebe a svítilo sluníčko.
Když jsme se dost vynadívali, odešli jsme na silnici stopovat. Provoz byl malý, hodně lidí mělo auto plné věcí a tak jsme stopovali asi 30 minut, než nás vzal Islanďan středního věku asi o 15 kilometrů dál. Tam jsme čekali další hodinu, druhé auto nás ale dovezlo až do Höfnu, kam jsme směřovali.
Höfn
Hned na kraji Höfnu byl kemp, ve kterém jsme si postavili stan (2x 650 ISK) a došli si na Internet (30 minut 250 ISK). Večer jsme oslavili výročí týdenního pobytu na Islandu a půlku naší dovolené večeří v restauraci Kafi Hornið. Zatímco Islanďané si dávali hamburgry a hranolky (mají fastfoodové jídlo ve velké oblibě a běžně se podává jako jídlo v restauraci), my jsme si dali výborné ryby (tresku a mořského pstruha), zákusek a kafe (celkem 6720 ISK). Pitná voda k jídlu je v restauracích většinou zadarmo a další zajímavostí je, že na Islandu se nedává spropitné. Když jsme se najedli, prošli jsme se Höfnem – byl legračně malý a pustý – až do přístavu a zpět.
Jezero Mývatn
Téměř celé pondělí 11. 6. jsme procestovali. Ráno jsme nastoupili do tranzitu, který nahrazoval autobus, a asi v pěti lidech jsme se vydali do Egilsstaðiru (2x 5000 ISK). Další zajímavost - autobus na Islandu přepravuje nejen cestující ale také noviny a různé zásilky. Cesta vedla převážně po pobřeží, objížděla zátoky a poskytla nám spoustu pohledů na hory, moře i louky. Dokonce jsme zahlédli i soby. Po dvou přestávkách jsme v poledne dorazili do Egilsstaðiru, nakoupili (výborně vybavený hypermarket) a vyměnili peníze v bance (83,6 ISK/€). Další autobus odjížděl ve 13 hodin (2x 3000 ISK) a za dvě hodiny cesty, převážně horami vnitrozemí, nás vyložil v Reykjahlíðu, což je největší vesnice u jezera Mývatn.
V informačním středisku jsme sbírali informace a plánovali, co a jak navštívit. Nakonec jsme se rozhodli ubytovat v místním kempu Hlíð (2800 ISK za 2 lidi a 2 noci) u letiště a večer jsme se prošli po břehu jezera a vesničce. Reykjahlid leží na lávových polích, které tvoří šedivé rozpukané kopečky. Nejvíce se nám líbilo v kavárně Gamli Barinn, kde jsme si dali kafe a čaj, protože venku ukrutně foukalo (jinak však bylo vcelku hezké počasí). Vítr nám znemožňoval uvařit, krytá kuchyně v kempu bohužel ještě nebyla postavená.
V úterý 12. 6. jsme se šli podívat k jezírkům v puklinách Stóragjá (malé, špinavé, nezajímavé) a Grjótagjá, která byla nádherná. Puklina leží na zlomu desek a pod ní se vytvořily dvě jeskyně, zaplněné horkou vodou. V jedné jsme se vykoupali – chvíli jsme se však museli „osmělovat“, abychom si na tu teplotu zvykli. Bylo to jako lézt do příliš horké vany.
Po dalším kusu lávových polí, nízkých břízek nebo šedého štěrkopísku jsme vylezli na sopku Hverfjall. Jak píše průvodce, takhle si člověk představuje sopku. Černý kruhový útvar, uvnitř kráter. V průměru má asi kilometr, za hodinku se dá po obvodu snadno obejít. Je z něj krásný výhled na Reykjahlíð, Mývatn, Kraflu a hory v okolí. Na mnoha místech v okolí se ze země kouří, zemská kůra je tu tenká a neustále v pohybu. Při cestě zpátky jsme šli kolem vývěrů páry – na mnoha místech byly v zemi díry a jimi se drala na povrch teplá pára. Došli jsme až k termálním lázním Járðbaðshólar (2x 1400 ISK). Zde jsou k dispozici 3 jezírka s teplou, nádherně modrou vodou (na dně je černý písek, ale voda má opravdu modrou barvu!), vany s horkou vodou a dvě sauny. Samozřejmě taky zázemí jako záchody, sprchy, fén a bar. Po koupeli jsme se vrátili zpět (jako jediní jsme tu byli pěšky) do Reykjahlíðu a v oblíbené Gamli Barinn jsme ochutnali místní specialitu – chléb pečený v lávové peci (těsto se prostě strčí do míst, kde je láva ještě horká) s uzenou rybou .
Ve středu 13. 6. jsme si půjčili auto (v hotelu Reynihlíð pobočka půjčovny Bílaleiga Húsavíkur, Toyota Yaris, 200 km v ceně 9200 ISK, další km za 28 ISK; bez příplatku vrácení v Húsavíku!) vydali se po okolí Mývatnu. Zavítali jsme k Dimmuborgiru – těšili jsme se na zajímavé lávové útvary, ale trochu nás zklamaly, snad jen Kirkja (kostel) vypadala zajímavě. Další zastávkou byly pseudokrátery (pseudo proto, že pod nimi není sopka, vznikly prskáním bahna, když pod nimi tekla žhavá láva). Ty vypadaly hezky z dálky, z blízka to byly takové zarostlé kopečky. Neskutečně nás tady trýznili malé mušky a komáři – sic neštípali, obklopovali nás v neuvěřitelných hejnech a lezli nám po obličeji, do uší, do nosu a vůbec kam se dalo. Odhánět je nešlo, sedali i na ruce. Po chvilce to dohánělo k šílenství. Roje byly na dálku vidět jako nahnědlé mráčky nad zemí. Kvapně jsme to místo opustili, objeli Mývatn dokola a pokračovali k Námafjallu. Je to tektonicky nestabilní oblast na úpatí hřebene, na které je řada výronů páry, bublajících a smradlavých bahýnek nebo bahnitých jezírek. Celá stráň je plná nezvyklých barev – bílé, červené, žluté.... Celá oblast docela silně zapáchá a Islanďané toto místo dříve označovali jako ďáblovu zemi. Kousek od Námafjallu je odbočka k sopce Krafla. Sopka je dosud činná, v okolí je možné vidět starou i novou lávu (poslední erupce v osmdesátých letech) a jezírko Stora-Viti, které vzniklo v kráteru po erupci na boku Krafly a nyní je zatopené vodou. Pod Kraflou je geotermální elektrárna, poháněná párou z hloubky 1000-2000 metrů. Vrtů je v okolí několik desítek a tak je celá krajina protkaná trubkami – daň za čistou a levnou energii.
Dettifoss
Po poněkud delší cestě po silnici č. 1 (Ring Road) jsme odbočili na prašnou silnici k vodopádu Dettifoss a dále na jih. Cesta byla plná výmolů a úplně jsme se divili, co takový Yaris projede. Než jsme dojeli k vodopádu, byl už mohutně zaprášený. Dettifoss je obrovský, údajně nejmohutnější vodopád v Evropě. Výhled na něj je jen shora, zato člověk může jít až k jeho horní hraně. Vodní tříšť a mlha se vznáší zpět do výšky vodopádu. Pod ním vytváří řeka Jökulsá hluboké koryto se svislými čedičovými stěnami, čímž vzniká impozantní údolí. O tom se přesvědčujeme ještě o 10 km dále na kopci, který odhaluje menší, ale roztomilý vodopád Hafragilsfoss, a pořádný kus kaňonu.
Ásbyrgi
Ještě dalších několik desítek kilometrů po drncavé prašné cestě a jsme na dohled od moře. Po chvíli jsme dojeli na kraj údolí Ásbyrgi. Vypadá velmi kouzelně, neboť má ploché rovné dno ve tvaru podkovy, které jako by někdo zamáčkl 100 metrů pod úroveň okolních skal. Stěny údolí jsou zcela kolmé, nejvyšší na jižní straně a svažující se na cestě k moři. Uprostřed je skála nepokleslá a vytváří tak kamenný ostrov jménem Eyjan v zeleném porostu. Ubytovali jsme se v kempu (3000 ISK za 2 lidi a 2 noci) na severní straně a dojeli se podívat na konec údolí. Zde, pod vysokou strmou stěnou se rozkládá malé jezírko Botnstjörn osídlené hejny ptáků. Odsud vychází dvě ramena skal směrem k jihu a v dálce je vidět ostroh Eyjan. Celé údolí má na délku asi 4 km. Vrátili jsme se zpět do kempu a vylezli na ostroh – ostrov Eyjan. Byl to kus cesty celý ho přejít, ale po chvíli jsme se ocitli na jeho jižní špici. Pro lidské oko to byl kouzelný div, ale objektiv fotoaparátu ho nemůže pořádně zachytit.
Ve čtvrtek 14. 6. jsme vyrazili (asi v 9 hodin) na výlet přes plošinu Getithöfði mezi Ásbyrgi a řekou Jökulsá a po asi 5 kilometrech (10:30) jsme stanuli na vysokém srázu nad řekou. Dál cesta vedla podél řeky a později odbočila dál od ní. Před 13. hodinou jsme došli k barevnému kopci Rauðhólar, po nímž jsme opět viděli řeku a nad ní bludiště čedičových útvarů Hljóðaklettar. Procházeli jsme mezi věžemi tvořenými čedičovými hranoly, které však netrčely jen strmě vzhůru, nýbrž se i různě kroutily a vytvářely fantastické obrazce. Některé byly uspořádány paprskovitě vzhůru a tvořily velká slunce. V jednom místě byla skála zcela hladká a vypadala jak lidmi postavená zeď, z druhé strany z ní však čněli kameny, jako kdyby ji někdo rozbořil. Na konci pak byla ještě jeskyně Kirkja s nádherným portálem. Ve 14 hodin jsme se vydali podobnou cestou zpět, avšak cestou jsme se oddělili a přes náhorní plošinu došli nad Ásbyrgu v jejím nejjižnějším místě (16:30) nad jezírkem Botnstjörn. Byl odtud krásný výhled. Po východní hraně jsme pak sledovali údolí a na jeho konci sešli do kempu.
Húsavík
Ráno (pátek 15. 6.) jsme museli brzo vstát, abychom stihli vrátit auto včas. Silnice sledovala pobřeží a místy byly krásné ranní výhledy na moře. V Húsavíku jsme dotankovali nádrž a na benzínové pumpě jsme byli tak svědky příjemného běžného islandského rána – spousta lidí se tu stavila cestou do práce, popila kávičku (zdarma), přečetli si noviny a poklábosili s ostatními... Auto jsme pak vrátili (nechali si nadiktovat stav kilometrů a jinak auto vůbec nechtěli vidět), nakoupili a šli si prohlédnout městečko. Je malé, má přístav plný lodí, dva hýčkané dřevěné domečky na pobřeží a muzeum velryb (2x 600 ISK). Velryby se zde hojně zdržují nedaleko pevniny a proto se z Husavíku konají populární turistické plavby na jejich pozorování . My jsme pouze navštívili muzeum, které sdělovalo mnoho informací, ale rozhodně nebylo únavné. Místy bylo vtipně názorné – například u cedulky „Velrybí mládě vypije denně 250 l mléka“ byla vyskládána pyramida z lahví od mléka o celkovém objemu 250 l. Mimochodem, mládě tak denně přibírá 100 kg váhy.
Akureyri
Z Húsavíku nás převezl autobus (2x 2200 ISK) do Akureyri, druhého největšího města Islandu a hlavního města severu. Žije zde 16 000 obyvatel. Ubytovali jsme se v guesthouse Súlur, zřejmě v prostorách studentských kolejí (6800 ISK za pokoj; apartmá se čtyřmi pokoji, po dvou mají záchod se sprchou a dohromady kuchyň, jídelnu a obývák). Měli jsme tu dost času a tak jsme nejdříve došli nakoupit (velké nákupní středisko) a na internet. V knihovně byl za 200 ISK za hodinu, což je na Islandu zřejmě nejvýhodnější možnost. Prostředí bylo milé a dalo se i koupit občerstvení. Procházeli jsme městem uličkami okukovali suvenýry, brzy jsme však prošli celé centrum. Zašli jsme ještě do přístavu a nakonec na večeři „ na rozloučenou“ do restaurace Bautin, kde jsme si dali velrybu a mořské plody – prosté islandské jídlo :-) (k hlavnímu jídlu byla zdarma polévka a salát; s vínem a moučníkem 7260 ISK). Islanďané si dávali opět hranolky a hamburgery.
V sobotu 16. 6. jsme si odnesli batohy do informací a vydali se na další potulky po městě. Zašli jsme ke kostelu a mezi domky, opět centrum a opět přístav a už jsme nevěděli, kam dál. Po poledni jsme se pěšky vydali k vnitrostátnímu letišti (jde to jen autem, taxíkem nebo pěšky). Letenky jsme měli již z Prahy objednané přes Internet, z objednávky jen vypadlo nějaké číslo. To jsme tady nahlásili, odevzdali batohy a dostali jsme palubenku – útržek jako z pokladny, na kterém byla vytištěna naše jména a čísla sedadel. V hale jsme počkali na příchod zřízence, který snímal čárové kódy z palubenek a kontroloval identitu v pase, jinak však žádné kontroly, rentgen – nic. Prostě jsme prošli z haly dveřmi na letištní plochu, přešli k letadlu a nastoupili. Letadlo bylo vrtulové, typ Fokker 50, a spolehlivě nás přes vnitrozemí přeneslo (2x 3990 ISK – jenom – autobus by stál 2x tolik!) do centra Reykjavíku na vnitrostátní letiště.
A domů…
V Reykjavíku jsme si nechali batohy opřené o autobusové nádraží a šli jsme si ještě jednou projít město, tentokrát za hezkého počasí. Vyvezli jsme se (je tam výtah) na věž kostela Hallgrímskirkja (2x 350 ISK), ze které byl nádherný výhled po městě, a znovu prošli uličky v centru. V 18 hodin jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl do Reykjanesbaru (2x 1100 ISK), odkud jsme došli do motelu Alex, kde jsme měli telefonicky domluvenou chatku (8900 ISK). Netušili jsme, ani když jsme ji viděli, že do malé chatky se vešla kuchyňka, záchůdek, sprška, povlečené postýlky, vařič, mikrovlnka, varná konvice a lednice se snídaní. V motelu byl dokonce jeden počítač s internetem zdarma. V neděli 17. 6. ráno nás motelový pickup servis odvezl zdarma na letiště, kde byla příšerná fronta na odbavení. Zpátky jsme letěli opět přes Frankfurt a v půl šesté večer jsme byli v Praze.
Poznámky pro cestovatele
Těchto pár poznámek nenahrazuje průvodce, jen pár užitečných
tipů. Cenové relace se dozajista mohou měnit. Po několika letech je zřejmě
lepší přepočítat částky v ISK na EUR podle kurzu v dokumentu a pak na
aktuální kurz zpět na ISK.
Doprava tam a zpět
Letadlem hlavně Island Air, letenky lze koupit online přes
Internet. Přilétá většinou do Keflavíku. Trajektem se přijede do Seyðisfjörduru
na východě (poblíž Egilsstaðiru). Někdy snad může být možné sehnat charterové
lety, což je velmi výhodné (ale četl jsem to jen ve starším cestopise).
Vybavení
Viz náš seznam na konci. Zvlášť bych vypíchl mapník
(nepromokavý obal na mapu). V případě cestování s batohem malý
skladný batůžek na menší výlety. Pro delší pobyt u Mývatnu moskytiéra na hlavu.
Igelitové pytlíčky „se zipem“ na doklady, mobil a další věci, co by neměly
zmoknout.
Bomby pro vařič VAR2 (nelze brát do letadla…) byl na pumpách
běžně k dostání, není problém koupit.
Mobil
Mobil – signál není všude, jen kolem Ringroad a
v osídlenějším vnitrozemí. Telefony fungují normálně (frekvence atp. není
problém).
Časový posun
Časový posun dvě hodiny (v létě). Nemají letní čas a leží
v GMT pásmu.
Zásuvky
Zásuvky – na Islandu se používají přinejmenším dva druhy
zásuvek. Nově jsou to běžné druhy zásuvek, starší druh ale vypadá jako tři
hranolky těsně u sebe v řadě, z nichž prostřední je mírně propadlý.
Běžně je v domě buď evropský nebo oba a pravděpodobně má majitel domu
konvertor (napětí je stejné) nebo prodlužovačku s evropskými konci.
Nepřipomíná žádný z těch, které jsou např. na elektrika.cz
(mám foto). Domnívám se, že konvertor člověk běžně nepotřebuje. Pokud by někdo
byl na elektřině životně závislý, musel by si konvertor koupit asi až na
Islandu.
Placení, ceny
Kurzy
- 1 € = 83 ISK | 100 ISK = 1,2 €
- 1 Kč = 3 ISK | 1 ISK = 0,34 Kč
Prakticky je dobré vědět: 1000 ISK = 12 € = 340 Kč.
Aktuální kurz největší banky: http://www.landsbanki.is/english/
Jak se často uvádí, všude je možno platit kartami – ne, že
by všichni platili, ale většinou to opravdu jde (autobus, kempy, pumpy,
obchody, muzea). Přesto bych doporučoval mít hotovost pro případ, že kartou
platit nelze. Někdy (setkali jsme se s tím jednou) to může být
v hotovosti levnější.
Co je na Islandu drahé? Spaní v hotelu
(10 000-20 000 ISK) - pro porovnání: Guesthouse kolem 8000 ISK, kemp
700 ISK.; půjčení auta (malé auto, s benzínem cca 10 000 ISK), off-road:
30-40 000 na den; autobusy jsou však také drahé. Poplatek za zanechání
auta na jiném místě je např. 10 000 ISK, ale i tak se může vyplatit (např.
při vícedenním treku).
Kempy
V kempu se platí za osobu (nikoliv za stan). Záchody
k dispozici, toaleťák a mýdlo bývá. Sprchy někdy v ceně a někdy za
příplatek – většinou automaty na 2x 100 ISK mince nebo 2-4x 50 ISK. V nich
však často bývá tekuté mýdlo. Často (ale ne vždy) je k dispozici kuchyňka
s vařičem a nádobím, slouží většinou i jako jídelna, popř. společenská
místnost. Obáváme se ale, že v sezóně musí být kapacita nedostatečná.
Restaurace
V restauracích bývá voda zdarma, někdy je dokonce
samoobslužná z nějaké nádoby. Pochopitelně není z láhve, balenou vodu
ale Islanďané prakticky nepoužívají, všude je dost přirozené čisté vody.
V restauracích se nedává spropitné.
Půjčení auta, kola
Mývatn – Hotel Reykjahlíð: půjčení auta (Yaris): 9200 ISK /
den, obsahuje 200 km zdarma, další km 28 ISK. Půjčení kola: 1800 ISK/den. Půjčení kola v kempu
1600 ISK/den. Jeep k Dettifossu po offroadové cestě: 9700/os (max 7, min 4
osoby).
Půjčení auta v Reykjavíku – levný a šikovně položený je
Budget přímo u autobusového nádraží.
Informace
Na turistických místech jsou informační střediska, často v rámci
benzínky nebo autobusového nádraží apod. Na pumpách, nádražích, v hotelech
a obchodech jsou brožurky, které často obsahují i mapky a praktické informace
zdarma. Vychází tlustá brožura s informacemi o celém Islandu,
v několika jazycích, hojně zdarma k dostání.
Když se člověk zeptá obsluhy, zpravidla se dozví dost
informací – u benzínky, řidiče, paní v recepci nebo v muzeu. Jsou
velmi ochotní.
Na místě turistických atrakcí bývají záchody. Stejně tak u
pump, muzeí a někdy i obchodů. Nebývá problém tam zajít i bez nákupu či útraty.
Bez problémů jsme nechávali po domluvě s obsluhou
batohy v informačních střediscích recepcích, chatách apod. Případně
stačilo je opřít někde za barákem.
Scany map
Doprava po Islandu
Doprava autobusem – několik společností, spíše turistické,
Islanďani jezdí hlavně auty:
Reykjavík Excursions (Rekjavík, jih), SBK, Trex,
Þingvallaleið – viz http://www.bsi.is/index_en.html
Autobusy jsou poměrně drahé. Oproti tomu vnitrostátní lety
mohou být při koupi dopředu velmi levné (Reykjavík – Akureyri za 1300 Kč). Viz IcelandAir:
http://www.airiceland.is/
Ježdění s autem není problém, předpisy jako u nás. Běžné
auto smí jet i po neasfltovaných cestách, pokud nejsou označeny jako jen pro
čtyřkolky nebo offroady, což není jen vnitrozemí, ale i některé trasy na
pobřeží. Místy jsou mosty široké jen pro jedno auto – kdo dřív přijde, ten dřív
jede.
Naše vybavení
- buzola
- ešus
- mapník
- karimatka
- igelity na mobil, doklady....
- foťák & karty & nabíječka & objektivy & databanka
- sluneční brýle
- pončo
- krém na opalování
- mobil & nabíječka
- Vařič
- šití
- nůž
- lepící páska
- lžíce
- láhev na vodu (až tam)
- plavky
- provazy, provázky
- ručník
- řidičák, karta, pas
- spacák & nepromokavý obal
- repelent (jen Mývatn, trochu Skaftafel)
- hrníček malý batůžek na výlety (skládací je ideální)
- mýdlo, šampon
- kolíčky (hodně fouká – obtížné sušit)
- lékárnička
- dalekohled (hledání cesty, pozorování ptáků)
- stan
- tang, multivitamíny
- návleky
- čelovka (nepoužili jsme)
- sandály
- adaptér na zásuvku (není potřeba, většinou jsou v dosahu evropské zásuvky nebo vám někdo půjčí adaptér)
- pohory
- košile
- sirky, zapalovač
- bunda s vložkou
- štípátko na nehty
- 4 trička
- čepice,
- rukavice
- mikina
- 2 kalhoty
Odkazy
Cestopisy
Cenové relace
Co | ISK |
polévka z hrnce u pumpy | 650-850 |
kafe u pumy | 150-200 |
sprchy v kempech | 100-200 |
balený koláč 300g | 315-487 |
pohled | 50-100 |
ovocný čaj Pickwick | 298 |
párky 5 nohou | 262 |
pomazánka s krevetami | 257-271 |
jogurt | 70-101 |
chléb | 317-338 |
1 jablko | 37-54 |
arabský chléb (placka) | 121 |
kyselé ochucené mléko 0,5 l | 85-136 |
čokoládové tyčinky | 119-125 |
větší rohlík | 99 |
nakládané rybičky ve skle | 393 |
čokoláda | 171 |
balené drobné pečivo | 150-258 |
lososový salát | 252 |
zmrzlina | 230 |
malé máslo 10g | 25 |
sušené rybičky | 440 |
kaviár | 195 |
V restauraci |
ryba + příloha (treska, sleď) | 1820-1990 (ale až 3000) |
víno 1,87 dl | 600 |
moučník | 690 |
kafe | 220 |
Knihy
Pokud si chcete přečíst něco na přiblížení o Islandu:
- Zeman, Jiří: Island – země lidí a skřítků
- Burian, Jan: Sága o cestě na Island
- Zeman, Jiří: Island – ostrov zrozený z ohně
- Adámek, Hynek; Havel, Jakub: Island – soulad protikladů
- Thórdarson, Thórbergur: Kameny mluví
- Havel, Jiří: Islandská setkání
- Jónsson, Gudni: Staroislandské povídky