Celý nápad se zrodil v Michalově hlavě a trvalo více než rok, než jsme akci uskutečnili. V rámci příprav jsme zkoumali podmínky, možné cíle a cestopisy našich předchůdců na Internetu. Koncem roku 2005 dostal celý projekt konkrétní rozměry a začali jsme s vlastní přípravou - v získávání informací měl lví podíl Michal. Naše přípravy zahrnovaly také cvičnou akci v Jizerských horách, kde jsme v lednu 2006 ze zakoupených českých bobů vyrobili finské tažné sáně a urazili prvních 35 kilometrů se cvičným nákladem 20 kg Dobré vody.
Dnem D0 se stal 17. 3. 2006, všichni účastníci - Michal, Petr i Zdeněk se sešli v dobré formě. Došlo na vážení zavazadel - Michalův batoh 22,4 + malý batůžek, Petrův batoh 23,6 + 6 kg malý batůžek, Zdeněk 19,8 + 10 kg batůžek. Společně pak ještě 10 kg sání a 10 kg lyží. Trochu jsme se obávali váhových limitů, ale nebyl s nimi problém. Z Ruzyně jsme letěli do Helsinek (museli jsme si přeřídit čas, Finsko má GMT+2, tedy o hodinu více než ČR), kde jsme dokonce měli dvě hoďky na prohlídku města, a pak dále letadlem do Kittilä (přiletěli jsme v 21:50). Letiště Kittilä - asi 180 km za polárním kruhem - bylo kouzelné. Z letadla se vylezlo na letištní dráhu a prostě se přešlo do příletové haly. Letadlo se pak obrátilo, nabralo cestující do Helsinek a během 30 minut letělo zase zpátky. Denně zde tři letadla přistanou a tři vzlétnou… My jsme se taxíkem nechali odvézt do města (17 €), kde jsme měli domluvený nocleh v jakémsi penziónku.
V sobotu 18. 3. 2006 jsme přebalili věci, Zdeněk sehnal benzín do vařiče a nechali jsme se taxíkem vyvézt na kraj národního parku - chatu Totovaara. Zde jsme smontovali své saně, táhla a postroje a po chvilce focení opravdu vyrazili. Teplota -2 °C, trochu pod mrakem, občas slunečno, vcelku velmi dobré počasí. Dnešní trasa byla zahřívací, na lyžích jsme šli (se spoustou zastávek na focení) 11 km od 11:40 do 14:30, s přestávkou na oběd 12:30 - 12:50. Cestovní rychlost 3 km za hodinu nás moc nenadchla, ale je pravda, že jsme nikam nepospíchali a hodně jsme zastavovali, zkoušeli, co sáně vydrží a fotili. Cesta byla široká, mírně zvlněná, urolbovaná a upravenou stopou v obou směrech. Překvapilo nás, že ani nebylo nijak extrémně moc sněhu - přibližně metr. Odpoledne jsme dorazili do cíle - denní chaty u jezera Pyhäjärvi, kde jsme si poprvé vyzkoušeli všechny "domácí" práce - odstrojit sáně, nasekat a nanosit dřevo a postarat se o vodu (zde jsme vysekali díru do ledu na jezeře). Protože bylo ještě dost času, vydali jsme se na projížďku po jezeře Pyhäjärvi bez saní, což byly sice jen 2 km tam a 2 km zpět, nicméně díky silnému protivětru nám cesta tam dala docela zabrat. Při cestě zpět stačilo mírně roztáhnout ruce a vítr nás pomaličku tlačil dopředu. Večer nám chata - byť určená k denním návštěvám - poskytla veškerý komfort. Hořící krb, večeře, stůl a pryčny na spaní. Bylo malinko zima od země, ale jinak příjemně. V noci bylo venku kolem -10 °C.
V neděli 19. 3. 20006 nás čekala vůbec nejdelší štreka. Kvůli chybějící chatě jsme museli spojit dva denní úseky. Vyrazili jsme proto časně zrána a vyrazili do čerstvě napadaných 20 cm prašanu. Asi v 8:40 jsme vyrazili přes jezero Pyhäjärvi razit panenskou stopu a dále na Peurakaltio (15 km), kamžto jsme dorazili s jednou přestávkou na svačinu asi ve 13 hodin. Dali jsme si oběd a čaj (je tam občerstvení). Ranní teplota -8 °C mírně stoupla na -4 °C, bylo převážně slunečno. Za necelou hodinku jsme vyrazili dále k Äkäsmylly (14:50), kde naše plánovaná cesta náhle zmizela a ukázalo se, že není vůbec protažená. Na deseti metrech hlubokého sněhu jsme zjistili, že tudy se nikam nedostaneme a zjistili jsme si náhradní cestu po skútrové cestě, kde jezdí v zimě sněžná vozítka. Taková cesta se dá pro běžkování použít, poněvadž je udusaná od skútrů, někdy i projetá rolbou. Její šířka bývá 1-3 metry, ale často bývá od poskakujících skútrů dost hrbolatá. Jedna taková vedla vhodným směrem, takže jsme po ní jeli přes jezero Äkäsjärvi a pak dále k našemu cíli - chatě Rustevaara. Tam jsme dorazili v 18:45 a s překvapením zjistili, že různé mapy se rozchází v jejím umístění a nesedí s realitou a také, že chatu se někdo rozhodl stěhovat a už stihl odvézt veškeré vybavení, kamna, střechu, okna, dveře a části stěn. Nicméně podlaha a základní obrys zůstaly, takže jsme chatu v přespání využili, nicméně nebyl to ten komfort, na který jsme se dnes 35 km těšili… Obrovskou odměnu za úskalí cesty a ubytování nám byla nádherná noční obloha se spoustou hvězd a polární září - asi deset minut trvající hra různých útvarů žluté, zelené a červené barvy. Vařili jsme venku na ohništi, usínali v -17 °C a trochu klepali kosu.
Pondělní ráno 20. 3. 2006 nám opět přivítalo -17 °C, nicméně bylo slunečno a hezky. V devět hodin jsme se vydali dále po skútrové cestě k jezeru Särkijärvi, kde jsme se na chvilku napojili na lyžařskou trasu upravenou rolbou, přejeli na jezero Jerisjärvi a opět odbočili na skútrovou cestu vedoucí kolem ostrova Tulkinsaari (po jezeře to po skútrových cestách vcelku jde). Zde jsme se odpojili a po vlastní stopě namířili přímo na Koivarovu (ačkoliv jsme se bořili nanejvýš 20 cm, byla to dost makačka), kde opět začínal národní park, urolbovaná stopa a pohodlná cesta. Po ní jsme dorazili náš deník úsek - cílem byla denní chata u jezera Keimöjärvi (16:30). I tento den bylo krásně slunečno, teplota kolem -10, slabý vítr. Cestou jsme viděli několik psích spřežení. Urazili jsme 21 km.
I úterní počasí nám přálo - slunečné počasí, slabý vítr, teplota po ránu -12 °C, přes den kolem -6 °C. Zahájili jsme přechodem jezera Keimiöjärvi a překonáním sedla mezi Keimiötunturi a Sammaltunturi, přes které vedla jen stará, lidmi vyšlapaná cesta a kde jsme se zhusta bořili. Ukázalo se, že se do kopce jde paradoxně lépe bez lyží (s lyžemi se muselo jít v hlubokém sněhu stromečkem). Každý přibližně pátý krok jsme zapadli po kolena či po pás. Ze sedla nás čekal příjemně adrenalinový sjezd a sem tam převrácené sáně. V oblasti Jeris jsme se opět dostali na upravené sportovní cesty a vydali se na sever k chatě Mäntyrova. Trasa byla vcelku odpočinková, celkem 14 km, a tak jsme dorazili už v půl třetí. Chvilku jsme zkoušeli tahat dvoje či troje sáně najednou (jde to, ale je to dřina) a pak jsme se šli (Petr a Zdeněk) projet ještě bez saní do nedalekého střediska Pallas, kdy bylo i Visitors Centre (9 km). Přes den jsme potkávali lidi na lyžích a v chatách, ale většina z nich byla jen na denních projížďkách a vraceli se někam do civilizace; frekvence podstatně menší, než v Jizerkách - a to bylo pro běžkování báječné počasí. Na chatách jsme spali, až na výjimky, sami. Několikrát jsme potkali i lidi se sáněmi, v menším počtu lidi s batohem na zádech.
Středeční trasa byla také vcelku nenáročná - 16 km na sever k chatě Nammalakuru. Cestu jsme potkali zájezd Moraváků, kteří absolvovali mimo jiné též 3 dny se sáněmi v protisměru. Teplota byla kolem 0 °C, ale byl větší vítr a tak na pláních bylo zima - což se nás dotýkalo, neboť jsme se dostávali mimo oblast lesa. Nammalakuru bylo už v horách - krásné bílé kopečky, které jsme fotili několik předchozích dní, byly najednou kolem nás. V chatě jsme se seznámili i s šestiměsíčním Joakimem, kterého rodiče zabalili do rukaviček a spacáku a tahali na sáních, podobných Zdeňkovým, za sebou. V podvečer jsme si ještě s Michalem udělali výlet nalehko bez saní přes kopec k chatě Montellinmaja a k jezerům Vuontisjärvi a Saivojärvi pod kopcem - celkem 12 km.
Čtvrtek 23. 3. 2006 nás uvítal -7 °C a dobrou viditelností, pročež jsme se rozhodli vyrazit po letní cestě k chatě Montellinmaja a za ní na kopec Vuontiskero. Sníh byl ztvrdlý a vyfoukaný, takže nahoru to šlo docela dobře. Na úplný vršek jsme šli pěšky a užili si 180° výhled. Nicméně dolů jsme začali mít výraznou potíž s brzděním a ovládáním saní, které si při šikmé cestě dolů hledaly svou vlastní cestu a často se převracely. Já jsem při sestupu dokonce zlomil tyčku. Kopec jsme nakonec zdolali různě - já jsem šel pěšky a saně spouštěl před sebou. Michal odlehčil sáně a vzal si batoh na záda a Zdeněk šel kus pěšky, ale se saněmi. Pod kopcem jsme mojí tyčku vyspravili "dlahou" za pomocí lepící pásky a rozhodli se k sestupu k zimní cestě. Protože směr byl opět po vrstevnici, vzali jsme protentokrát batoh na záda všichni. Odlehčené sáně pak už problémy nedělaly, jen mi jsme s 25 kg na zádech měli poněkud horší stabilitu. Dosažení zimní a posléze rolbou upravené cesty jsme oslavili obědem a pak již vcelku v poklidu dorazili k cíli - chatě Hannukuru (16:30; 19 km, z toho 6 mimo cestu). Zde jsme poprvé a naposledy spali s dalšími lidmi (postarší finský pár se saněmi) a poprvé a naposledy se očistili - k dispozici byla pěkná sauna. Teplíčko, vedro, válení ve sněhu… Chata zde byla přesnou kopií chaty z Nammalakuru. Přes den se zhoršilo počasí - sluníčko bylo jen po ránu, pak už zamračeno, i když s velkou viditelností, občas drobně sněžilo. Teploty kolem -5 °C.
Pátek jsme přivítali ranním klídkem a vyrazili až v 11 hodin. Měli jsme před sebou jen 14 km. Cestou jsme se stavili na chatě Tappuri, naším cílem bylo Sioskuru. Byla horší viditelnost, pod mrakem, občas trochu sněžení. Poněvadž jsme dorazili dosti brzo (15:30), vyrazil jsem ještě na projížďku k chatě Pyhäkero (16 km obě cesty). Ačkoliv byla vcelku dobrá viditelnost na dálku, hrozně těžko se rozeznávaly kontury povrchu, místy splýval horizont s nebem a cestou zpátky jsem pořádně neviděl stopu.
Sobota 25. 3. 2006 nás přenesla hodně k cíli naší cesty. Asi v 8:40 jsme vyrazili po čerstvých 20 cm prašanu pod kopcem Pyhäkero delší západní cestou. Po asi 3 hodinách jsme oněch 15 km překonali a octli se u chaty Pyhäkero. Z něj jsme bez saní vyrazili do města Hetta (též uváděné pod jménem Enontekiö) - asi 7 km tam a 9 km zpět. Prohlídli jsme si město, našli odjezd autobusu a domluvili na zítřek pronájem sněžných skútrů. Ve městě se tento víkend konaly laponské oslavy, které se projevovaly trhem, lidmi v krojích a táborem za městem. Pak už nás čekala jen cesta zpátky na Pyhäkero. Teploty kolem -2, pod mrakem, občas sluníčko.
V neděli jsme jeli již známou cestou do Hetty a půjčili si skútry, kombinézy, přilby, boty, rukavice, kukly a brýle. Pronájem stojí 45 € na hodinu nebo 150 € na den, vybavení je v ceně. Doplácí se benzín (spotřeba 20-25 litrů na 100 km; nádrž je na 40 litrů) a olej (7 € na 100 km). Je potřeba řidičák na motorku (možná stačí malá), ale nikdo to moc nekontroloval. Chvíli jsme blbli na jezeře a zkoušeli zatáčet, brzdit a jezdit v hlubokém sněhu. Pak jsme vyrazili na asi 85 km projížďku na sever od Hetty - k jezeru Näkkäläjärvi, Palojärvi a zpět do Hety, se zajížďkou k letišti (jeden spoj týdně!). Přes den bylo polojasno, občas sluníčko. Když zašlo, nebyly vidět nerovnosti cesty a jelo se dost špatně. Teploty kolem -5 a -7 °C. My jsme měli dva slabší skútry, které jezdily do 80 km/hod, jeden byl rychlejší, tak 100 km/hod (na jezeře). Mají velkou akceleraci a rychle brzdí. Jezdit na nich se člověk rychle naučí, nijak se neřadí a zatáčení je vcelku přirozené, jen musí člověk leccos vyrovnat vykloněním těla, zejména v hlubokém sněhu. Celkem jsme jezdili jsme asi od 11 do 17 hodin, pak jsme skútry vrátili a opět vlastním pohonem, na běžkách, jsme se vrátili na druhou noc na Pyhäkero (tam + zpátky 14 km). V Hettě jsme viděli kousek závodu, kdy zapřažený sob táhl člověka na lyžích.
V pondělí 27. 3. 2006 už nás čekala jen cesta. Museli jsme vstávat už ve 4:30, abychom se pobalili, došli do Hetty na autobus, přebalili věci a složili sáně. Autobus nás odvezl do Kittilä, dokonce nás zavezl až na letiště. Tam jsme vyčkali na spoj do Helsinek, kde jsme přesedli na letadlo do Prahy (18 hodin).
