Cesta do Indie 17.12.2006 - 14.01.2007

Naše cesta do Indie

17.12.2006-14.1.2007

Do Indie jsme se vydali ve čtyřech - Gábina, Olča, Michal a já a tento počet se velmi osvědčil. Podařilo se nám během měsíce navštívit 11 zajímavých míst v severní Indii, dozvědět se něco o této fascinující zemi a vlastními smysly poznat něco o životě a kultuře zde.

Na cestu jsme byli poměrně dobře připraveni, jako zdroje nám sloužily cestopisy na Internetu, povídání s těmi, kdo už tam byli, průvodci Lonely Planet a Rough Guide a také knihy (Jazairiová atp.). Tušili jsme, do čeho jdeme, ale přesto nás střet se zdejší realitou místy zaskočil. Přivykli jsme si na špínu, smog, smlouvání, hluk. Prakticky nikdy jsme ale nevyšli "ze střehu" - kde na nás chce někdo vydělat, aby nás nepřejelo auto, aby nám něco neukradli, aby v hotelu splachoval záchod, aby koupená voda byla originální, aby nám po jídle nebylo zle...

Putovali jsme spíše po turistických místech, ale používali jsme baťůžkářské prostředky. Sami jsme si zajišťovali lístky, nejezdili jsme turistickými autobusy, jezdili jsme druhou třídou ve vlaku, spali v levnějších (ale ne nejlevnějších) hotýlcích, nejedli jsme v drahých restauracích (ale většinou ani v pouličních dhábách - jídelnách). Neustále jsme byli ve styku s lidmi na ulici, prodavači, špínou a chudými lidmi. Poznali jsme vlastně nejvíc chudé lidi z nižších kast.

Přistáli jsme v Dillí, městě o 14 miliónech lidí. Tady jsme začali poznávat, jak to tady chodí a vypadá. Podívali jsme se na hlavní památky, bazarové uličky a rozkoukávali se, kde si obstarat vodu, jídlo a jak se kupují lístky na vlak. Z Dillí jsme jeli vlakem do Amritsaru, hlavního města Sikhů, kde byl nádherný chrám a spousta lidí v turbanech. Z Amritsaru jsme jeli autobusem do Dharamšaly (též McLeod Ganj), kde sídlí tibetská exilová vláda a Dalajláma. Byla to příjemná relaxace v horách, milí lidé, čistý vzduch a krásné hory. Buddhistické chrámy, čorteny, točící mlýnky, mniši. Z Dharamšaly jsme jeli autobusem do Chandigarhu, uměle založeného města, navrženého Le Corbusierem. Zvláštní, ale nikterak krásné město, zcela neindické. Nejzajímavější je v něm Kamenná zahrada, kde jsou sochy, zdi a různé tvary vytvořené z odpadních materiálů, střepů apod.

Pak nás čekal přesun na západ země do pouště Rádžastán. Je to oblast, kde dříve vládli maharádžové ve svých pouštních pevnostech a královstvích. Zde jsme navštívili "Modré město" Jodhpur a Jaisalmeer ("Zlaté město"). V obou byly zajímavé pevnosti, úzké uličky, povrchová kanalizace, zdobné domy a okolo poušť. Z Jaisalmeeru jsme do pouště vyrazili na dvoudenní výlet na velbloudech a posléze oslavili Silvestr.

Dlouhým vlakovým přejezdem jsme se dostali do Agry, kde stojí slavný Taj Mahal, opravdu nádherná stavba. V Agře se nám ještě líbila pevnost a mešita. Z Agry jsme jeli opět vlakem do Váranásí. V něm jsme se zdrželi několik dní a nejvíce se nám líbily koupací gháty (schody na březích řeky). Krom koupacích ghátů jsou tu i známé spalovací gháty a líbila se nám i neuvěřitelná spleť uliček starého města.

Dalším místem byl Darjeeling, opět převážně buddhistické místo, v horách. Klid, čistěji, příjemný vzduch, plno Nepálců, Tibeťanů a Gurků. Mají tu ZOO, botanickou zahradu, výhled na Kančandžungu (3. nejvyšší hora světa), čajové plantáže a mnoho buddhistických i hinduistických chrámů. Poslední naší zastávkou byla Kalkata, opět velikánské město plné aut. Za pozornost určitě stojí pomník královny Viktorie, most Howrah a květinový trh. A ruční rikšáci, ti již jinde v Indii nejsou. A z Kalkaty jsme už letěli domů...

Vidět Indii a začít ji na vlastní kůži bylo rozhodně zajímavé. Jejich kultura a způsob života se natolik liší od našeho, že není možné si ji představit jen z knih nebo filmu. Koexistuje tu vedle sebe mnoho náboženství, mísí se tu tolerance i nenávist. Jsou hluboce věřící, jejich náboženství a tradice jsou v nich hluboce zakořeněny. Ač zakázán, stále tu funguje kastovní systém, přesun do jiné kasty není možný. Za nevěstu se platí věno. Dosud v malé míře dochází k zabíjení mimin - děvčátek v chudých rodinách, kde je dívka pouze přítěží - bude se za ni muset zaplatit věno a odstěhuje se za manželem. Problém v rodině je vždy zaviněn manželkou, největší hanbou je její vrácení do původní rodiny, díky čemuž dochází až k vydírání.

Nádherné stavby, ať už mešity, paláce, hrobky nebo domy chátrají, jsou šedivé od prachu, oprýskané. Jak kdyby předchozí dynastie vladařů vysoko převyšovaly současnou kulturu a teď už se vše jen rozpadalo. Kolem příbytky z plachet, igelitů, krabic. Toulají se tu zvířata, spí lidé, prosí žebráci. Prodává se tu a šidí, modlí, pracuje i živoří. Rodiny, kteří bydlí pod igelitem mezi kolejemi. Všude spousta lidí a dopravních prostředků - aut, cyklorikš, motorykš, mopedů, kol, vozíků. A mezitím krávy, psi, lidé. Maminy v sárí s dětmi. Svatí mužové - sádhuové. Spousty prodavačů - sedí na zemi, chodí, tlačí vozík nebo zametají před krámem. Pestrá směsice lidí ve velikánské změti barev, vůní a zvuků.

Praktické k cestě do Indie

Přehled našich výdajů, sledovaný a vygenerovaný skvělým programem Holiday Debts

Naše příprava na cestu: India_plan_A12.doc

Odkazy na jiné cestopisy:

• http://compik.fd.cvut.cz/~tomasn/2003_09-Indie/index.html
• http://www.indie2004full.webzdarma.cz/Indie/Files/denik.html
• http://cestovani.kamdata.com/html/indie2000.html
• http://www.dalekecesty.cz/Indie.htm
• http://www.danton.cz/cesta/ind02/denik.htm#den01
• http://compik.fd.cvut.cz/~tomasn/2003_03-Indie/index.html

Mapa naší cesty

Orientační ceny

1 Rupie = 0.488 Kč (tedy přibližně cena v rupiích děleno dvěmi je cena v Kč) - ceny z přelomu 2006/2007.

čaj masala	dhába: 5 R, restaurace 10-15 R
čaj černý	restaurace 5-10 R
čaj ve vlaku nebo na nádraží	3-5 R
voda	1 litr: 8-15 R 2 liry: 17-20 R
placka čápátí	2 R
internet (často malé monitory)	20-50 R, většinou 30 / hod
Vypálení CD (nezkoušeli jsme)	40 R, DVD 70 R
sušenky	12 R
pohled	5 R
známka	8 R
pepsi nebo cola (0,3 litru)	12-15 R
záchod	2 R, výjimečně 5
toaleťák	25-40 R
buráky 100 g	5 R
koření (100 g)	15-40 (60) R
šafrán (1 g )	40 R (ale setkali jsme se taky s 200 R!)
másala cai (koření na čaj) 100 g	40 R

Dillí

Na cestu jsme se vydali čtyři – Olča, Michal, Gábina a já – Petr. Odlétali jsme brzo ráno z Prahy – Ruzyně, mezipřistání v Miláně, čekání a nakonec odlet do Dillí. Už v Miláně pozorujeme Indy, jestli dodržují pravidla chování, o kterých jsme četli (nemít chodidla k obrácená k nějaké jiné osobě, nic nepodávat levou rukou, zda jí rukama a používají k tomu jen tři prsty a zda se opravdu na veřejnosti neobjímají). Výsledky jsou neurčité.

Let nám utekl docela dobře, jen přelet nad Teheránem nebo Kábulem v nás vyvolával zvláštní pocity (místa někde daleko, která má člověk uložena v podvědomí v souvislosti s válkou a leteckými útoky, a najednou letíme nad nimi…). Po půlnoci jsme přistáli v Dillí. Letiště působilo docela dobrým dojmem - nebylo zrovna moderní, ale čisté a přehledné, jen s nízkými stropy. Shledali jsem se se všemi svými zavazadly, vyměnili rupie (kurz je přibližně 100 rupek = 50 Kč; zpravidla berou velké množství měn, dolary a eura vždy) a vyrazili k východu. Cestou jsme se nechali odchytit turistickým okýnkem, chlápek nám dal mapy a nabízel ubytování – věděli jsme, že chceme jet do čtvrti Pahargandž, kde by měl stát dvojlůžák asi 150 rupií, on nabízel pokoj za 800... Neměli jsme zájem, po chvíli slevil na 600, nižší že vůbec nemá. Byla jedna v noci, tak jsme si nebyli jisti, jak bychom něco sehnali až na místě, tak jsme nakonec kývli.

Do hotelu, který se vznosně jmenoval Royal Palace, nás odvezl osobně, jeli jsme starým bílým roztřeseným Ambasadorem, které jsme pak viděli ještě hodně. Cesta se docela vlekla, ale už jsme viděli Indii – rozbité ulice (byť dvouproudé), podél cest lidi hřející se u ohňů v sudu, odpadky a polorozpadlé domy. Jel, stejně jako ostatní, pruh-nepruh, kde bylo místo a kdo byl rychlejší. Pořád troubil, ostatní také. Poučil nás, že na silnici v Indii potřebuje člověk tři věci: „Good horn, good brakes and good luck.“ (dobrý klakson, dobré brzy a hodně štěstí). Trvalo to dost dlouho, ale nakonec zajel do nějakých uliček a zastavil před hotelem. Chtěli jsme vědět, kde jsme a potvrzovali jsme si, že cena 600 za dvojlůžek je finální. Bylo nám podezřelé, že neprotestovali, ale nikdy to nepotvrdili. Později už bychom chtěli platit předem, teď jsme ale ještě byli důvěřiví. Cestou k pokojům jsem si všiml deky na pohovce na chodbě – po chvilce se ukázalo, že pod ní je nějaký spáč :-) Jeden pokoj byl trochu slabší – neměl vůbec žádné okno a byl takový vlhce zatuchlý. Ten druhý nebyl špatný, se starobylým nábytkem, oknem, větrákem, televizí, ovšem taky plísní na stropě. Koupelna byla (jak se později ukázalo) indický standard, tj. kachlíčkovaná místnost, ve které bylo umyvadlo, záchod (zde evropský) a sprchová růžice ve zdi – žádný sprchový kout nebo aspoň závěs, takže po sprchování bylo všechno mokré a po podlaze různě vysoký vrstva vody. Z toho jednoho okna, které jsme měli, byl hned ráno krásný indický pohled – cvrkot na ulici, babičky na střechách, obchodníci v krámcích.

Dobrou náladu nám zkazilo až ráno (pondělí 18. 12.) placení. Započítali si 10 % služby a 12,5 % daň z luxusu, tedy dohromady 1475 R místo předem dojednaných 1200 (už tak dost drahé), což jsme asi půl hodiny odmítali zaplatit, ale nakonec jsme jim nechali 1400 a jeli pryč. Alespoň byl v ceně taxík, který nás měl odvézt do centra. Ubezpečovali jsme se, že je to zadarmo, což bylo, ale zneužil nepřesného zadání – my jsme chtěli k nádraží, on nás chtěl dovézt do nějaké turistické agentury. Trvali jsme na tom, aby nás dovezl na to nádraží, ale odmítal a říkal, že je to jen kousek a že je tam hrozná doprava a podobně. Pak nás zavezl do nějakých malých uliček, kde bydleli lidi na ulici. Asi myslel, že se raději necháme odvézt kam chce on, seděli jsme ve stojícím autě a odmítali vystoupit. Když už to vypadalo, že by nám vyhodil batohy z auta, tak jsme vystoupili a šli dál po svých. Nebylo to jednoduché, protože nikde nejsou názvy ulic, takže se dá orientovat jen podle směru. Dillí má navíc 14 miliónů obyvatel a je adekvátně velké, takže mapa není nikterak podrobná. Díky tomu se také ukázalo, že od slibovaného Pahargandže jsme spali asi 8 km a i teď jsme byli tak 2 km daleko. Rozhodli jsme se to dojít pěšky, cestou nás pořád někdo zastavoval a někam nás posílal, nabízel nám rikšu, taxi nebo dobrou radu. Nebyli jsme s to posoudit, která je užitečná a která ne, byli jsme ale naštvaní a otrávení a rozhodnuti věřit jen sami sobě. Jak jsme později zjistili, tahle pozornost se věnuje všem turistům, enormně pak v případě, že mají na zádech batohy. Kolem byl dost provoz, několikaproudá hlavní silnice, na ní auta, kola, rikši, autobusy. Porůznu zastavovaly nebo přibrzďovaly autobusy se zamřížovanými okénky a lidé vyskakovali a naskakovali prakticky za jízdy. Rámus, troubení, smog a smrad – čoud z aut, pach moči a nezaměnitelná vůně krav.

Nakonec jsme se dostali až k vytouženému vlakovému nádraží New Delhi. Jako první jsme si chtěli zajistit vlaky pryč :-) – varování předchozími cestovali jsme měli obavu, že budou příliš obsazeny, takže je lepší zamluvit vlaky déle dopředu. Před nádražím bylo pěkně rušno, spousta taxíků a nahaněčů. My jsme ale nic nechtěli a jen jsme hledali „Tourist reservation office“, který měl podle průvodce (kniha – jediný průvodce, kterému jsme věřili) být v prvním patře. A taky byl. Klimatizovaná místnost, klid, žádní naháněči – rázem jsme se cítili jak v oáze, v klidu a bezpečí. Podle cedule na zdi jsme si našli vlak do Amritsaru, vyplnili rezervační formulář (musí se vypsat odkud kam, číslo a jméno vlaku, jména cestujících, věk, pohlaví a plná adresa jednoho člověka), ukázali pasy ke kontrole a po chvilce práce s rezervačním systémem (počítačový, byť na černobílé znakové obrazovce) jsme měli svá místa „jistá“. S místy ani nebyl problém, dostali jsme i lůžka, která jsme si vybrali (horní a střední).

A zpátky do města. Potřebovali jsme koupit vodu a najíst se (od rána jsme nepili a nejedli). Vyrazili jsme na Main Bazar, hlavní třídu Paharganje. Hned zkraje jsme našli krámek, kde vodu prodávali – podle instrukcí jsme koukali, jestli není propíchnutá, má celofánovou čepičku přes víčko a jestli cena odpovídá ceně na láhvi (průmyslově vyráběné výrobky mají maximální cenu uvedenou na obalu, např. podobně jako trvanlivost, často je označena jako MRP = Maximum Rupies Price). Vše se zdálo být v pořádku, tak jsme si ji koupili – no vlastně banalita, ale poprvé v Indii, s obavami, na co všechno si má člověk dát pozor, je to docela stres. Šli jsme po Main Bazaaru a koukali po vyhlédnutých hotelích – zjistili jsme, že hlavní hity za těch 120 – 150 rupií jsou fakt dost špatné (Camran Lodge, Bright), spíše kobky než pokoje, od pohledu špinavé. Nakonec jsme se ubytovali v hotelu Vivek, který byl zmíněn v jednom z cestopisů, které jsme studovali, a s tím jsme byli spokojeni. Dvojlůžek stál 250 – 400 rupií, podle toho, zda měl koberec, teplou vodu apod. Vybrali jsme nakonec trojlůžák, kde nás za 450 nechali spát všechny. Podlahy byly z mramoru, dokonce tu byl i výtah. Museli jsme se zapsat na recepci – vždycky na to mají mohutnou vázanou knihu se spoustou kolonek a kopírují si pasy. Zde si nás dokonce natočili na video. Na střeše byla restaurace, kde jsme si dali konečně oběd. Byli tu samozřejmě hlavně cizinci, ale díky tomu byl i mírně poupravený jídelní lístek. Černý čaj stál 10 R, masala 15 R, hlavní jídlo tak 70 – 90 R (thálí – různé omáčky s plackami a rýží) – 95 R, Shai Paneer – omáčka se sýrem – 55 R a rýže za 25. Konečně jsme se najedli a měli jsme kde bydlet – a v Indii se nám začalo tady trochu líbit… Během oběda jsme se bavili pozorováním cvrkotu na Main Bazaaru.Odpočinuli jsme si a začali plánovat, co dál.

Po 16. hodině jsme se vydali na první výlet po městě. Kousek před hotelem jsme si chytli rikšu, namačkali se do ní a za 50 R (domluveno předem) jsme se nechali dovézt k bráně Indie. Kolem nás jezdily rikši, autobusy, kola, motorky a auta – všechny možné značky – americké, evropské, japonské, Ambasadory, viděli jsme i Octavii. Teoreticky se jezdí vlevo, v praxi se však všichni přesouvají z pruhu do pruhu, jak jde vidí kousek místa. Nerozpakují se ani vjet dočasně do protisměru. Brána Indie je památník válečným hrdinům a výlet si tam udělalo spousta Indů. Všude se motali prodavači všeho možného, ale oproti dopoledni to bylo vcelku klidné. Pěšky jsme se vydali po Raj Path (Královské cestě) ke Královskému paláci, který byl sice na přímé spojnici, ale ve skutečnosti se ztrácel ve smogu. Bylo vcelku teplo, šli jsme v krátkých rukávech, ale slunce nebylo vidět. Po paláci a přilehlých budovách se proháněli opice, parlament opodál obletovali papoušci. Všude hlídkovali vojáci. Už se stmívalo (17:45) a tak jsme zamířili zpět. Chtěli jsme si vzít rikšu, ale chvilku trvalo, než nás někdo chtěl vzít za rozumný peníz. Ukázalo se, že nejpoctivější na to jsou sikhové – ti s velkým turbanem.

„Doma“ na Main Bazaaru jsme si koupili pomeranče (4 ks za 40 R), prodírali se davem, který notně zhoustl, vyhýbali se motorkám, krávám i lidem, snažili jsme se nereagovat na nabídky a oslovení, ale zase jsme byli zvědaví, co to tam všude nabízí. Nabízejí všechno. Hodinky, drogerii, oříšky, oblečení, elektro, ... Gábina s Michalem už šli do hotelu, my s Olčou jsme se šli ještě projít dál. Viděli jsme krejčíky, jak před obchodem šijí oblečení, jak si Indové před domem vaří vajíčka, malý chrám v jedné boční uličce, truhláře pracovat ve druhém patře (lezlo se tam po žebříku z ulice), mladíky šijící deky, obchodníky s moukou... konečně jsme se trochu uklidnili, ztratili něco z napětí, které nás drželo „stále ve střehu“ a užívali si to. Sem tam nás někdo chtěl někam odvézt nebo nám chtěl něco prodat, ale když jsme odmítli, byl klid. Odbočili jsme do uličky zelinářů, několik desítek metrů jeden krámek za druhým, prodavači na zemi, z obou stran, prodávali zeleninu a ovoce. Různě jsme kličkovali, objevili jsme dokonce stáje s bílými koňmi (od nich se Olča nemohla odtrhnout), až jsme nakonec zabloudili. Vydali jsme se po hlavních a nakonec se nám podařilo najít nádraží a z něj jsme trasu už znali. Cestou nás obklopil houf malých dětí, vypadalo to, že si jen hrají, ale raději jsme je razantně odstrčili, zřejmě nás chtěly okrást.

Večer jsme šli na Internet (přímo v hotelu, 20 R za hodinu, Windows 2000, rychlost vcelku ok, asi nějaké DSL), alespoň jsme o sobě dali vědět rodinám a kamarádům. Večeři jsme si dali opět na střeše v restauraci, místy pohasínala světla, asi jak kolísal proud. Hotel má několik vtipných vychytávek – například vypínač k pokoji je na chodbě. Každý pokoj má také klimatizaci, takovou tu velkou krabici – je prostrčená oknem do chodby, takže chodba je plná krabic od klimatizací. Řada pokojů má okna jen do dvorečku nebo na chodbu. Dům je ale vzdušný, takže je to spíš výhoda, protože ulice je dosti rušná.

V úterý ráno (19. 12.) jsme posnídali na střeše hotelu – chtěli jsme brzo ráno (otevřeno bylo od osmi), ale snídani jsme stejně dostali v půl desáté. Dali jsme si evropskou snídani (poridge podle příchuti 40 – 50 R, palačinky 35 – 45 R). Vyrazili jsme do Starého Dillí – chtěli jsme si vzít rikšu, ale nedohodli jsme se na ceně a tak jsme šli dál a dál pěšky. Potkávali jsme pouliční jídelny, obchůdky, prodírali se davem lidí, všude ten chaotický rušný provoz. Samozřejmě krávy. Pak jsme potkali stanoviště cyklorikšů, bylo jich tam spousta, takže nebylo těžké usmlouvat cenu na 20 R za dvojici (když chtěli víc, šli jsme za jiným, většinou někdo „zradil“). Cyklorikša byla dobrá, člověk sedí vysoko, rychlost je tak akorát, projížděli jsme spletí uliček Starého Dillí, všude kolem nás spousty lidí, obchůdků, zanedbaných baráků, změti drátů, krávy, jízdní kola ověšená vším od kuřat po hrnce či žoky bavlny. Gábina držela batohy, já jsem nadšeně fotil. Bez problémů nás dovezli k Jami Masjid (Páteční mešitě), jen při placení se tvářili, že jako 20 R, ale za osobu, a že nemají drobné nazpět a podobně. Trvali jsme na 20, ale nakonec nám nezbylo nechat jim 50, ale zdůrazňovali jsme, že 30 je dýško (což, když jim člověk chce dát vydělat, je to doporučovaný postup, raději než mávnout rukou nad přemrštěnou cenou).

V Indii nikdo nikdy nemá drobné. Často je to asi trik, kdy doufají, že řekneme, ať o tedy nechají být a nevrací nám, často ale opravdu nemají. Snažili jsme se vždycky rozměňovat, abychom měli drobné do míst, kde se smlouvá – jinak se člověk dostane z pozice, že peníze dává, do pozice, kdy je musí vyžadovat.

Před vstupem do Mešity jsme museli nechat boty před branou. Trochu jsme se o svoje Goretexky, mezi všemi těmi pantoflíčky, báli (časem jsme zjistili, že turisté si boty často berou s sebou - do batohu nebo do ruky). Zaplatit 20 R za člověka za vstup a 200 R za focení (tady jsme jejich nepěknou taktiku obešli tím, že fotil vždy jen jeden z nás a druhý foťák jsme dali do batohu). Dalo se chodit po nádvoří (bohatě pokryto ptačím trusem), v čele mešity pod arkádami a bylo možno vylézt na minaret, odkud byl moc hezký výhled. Byl by ještě hezčí, kdyby nebylo všude tolik smogu. I tak město vypadalo nekonečné. Po prohlídce mešity jsme pěšky přešli k Lal Qila (Červené pevnosti). Vstup 100 R na osobu (cizinecké vstupné, ale i s focením a vstupy do objektů uvnitř) a bylo nutno projít rentgenem a osobní prohlídkou. Můj dodatečný objektiv, velikosti granátu, upevněný u pasu, vzbudil poněkud rozruch, ale nebyl s tím problém. Vstup střežil voják v zákopech z písku, vyzbrojený samopalem. Většina pořádkových sil je jinak vyzbrojena bambusovou holí. V areálu byla řádka obchodů, ale taky mramorových paláců, pavilónku a dalších staveb. Mramor byl vykládán drahými kameny a zdobený rytinami. Když si člověk představí ještě koberce na zemi a zdech, vodu protékající domy a zahradami, muselo to být nádherné.

Z pevnosti jsme šli na hlavní třídu Chandni Chowk. Mumraj tady byl ještě větší než na Main Bazaaru – zácpa cyklorikš, davy lidí, obchodníci nabízející kde co (třeba masážní hřebeny nebo létající modely helikoptér). Chtěli jsme navštívit džinistický chrám, ale už byl bohužel pro bezvěrce zavřený. Našli jsme zapadlou dhábu „Vig Coffee House“, doporučenou v Rough Guide (námi zvané „er-géčko“, který jsme doplňovali „el-péčkem“, čili Lonely Planet). Dháby jsou levné pouliční jídelny, které mají různou kvalitu jídla, ale hlavně rozdílnou čistotu. Tato vypadala dobře, jako bělochů se nás tam ochotně ujali, a tak jsme si dali thálí za 32 R a čínské nudle za 28 R – asi třetinové ceny oproti hotelu. Prošli jsme Chandni Chowk a snažili se dostat na stejnojmennou stanici metra. Ta ale nebyla přímo na ulici, muselo se do boční a pak ještě menší uličky, projít kolem veřejných záchodků. Ty tvoří vykachlíčkovaná stěna – místy se ve městě vyskytuje a i když není od ulice moc oddělena, což se pozná zrakem i čichem, je to alespoň jedno obecně používané místo. Co dělají ženy, nevíme. Pravděpodobně, stejně jako muži když není stěna, přidřepnou někde na ulici, rozloží sukni či košili do široka a uleví si. Nedoporučuje se prý jen tak kopat do zmuchlaných novin na ulici.

Přešli jsme ještě hordy žebráků a odpočívajících cyklorikšáků. Když už to vypadalo, že se octneme ve slumu (už jsme skoro mysleli, že Indové udělali cedulky, ale metro ještě ne), objevil se mezi vyprahlou trávou a pobíhajícími dětmi vchod kamsi pod zem. Jakmile jsme vešli do podchodu, ocitli jsme se v jiném světě. Čisté prostorné chodby, obložené leštěným kamenem, klimatizace. Došli jsme do vestibulu, kde byl plán obou dvou linek, pokladny a informace. Lístek stál 8 R na člověka (jeli jsme 3 stanice), museli jsme projít rentgenem a osobní prohlídkou, hlídkovali zde vojáci po zuby ozbrojení bambusovou holí a puškou. V metru se nesmělo fotit (na spoustě míst se nesmělo fotit), cestovalo jím poměrně hodně lidí. Vystoupili jsme na Connaught Place, což je velké kruhové náměstí v Novém Dillí, které obtáčí mohutný kruhový objezd. Dostali jsme se tak do moderního města, kde byl „klid“, zelená tráva, výstava fotografií pod širým městem a na dohled výškové domy. Samotné náměstí je lemováno koloniálními stavbami z dob Britů. Odtud jsme šli pěšky k astronomické observatoři Jantar Mantar (různé stavby na měření polohy planet a hvězd, jejich výšky, průměru, fází apod.) – mezi astronomickými objekty je trávník, který vyloženě lákal k odpočinku. Neodolali jsme... Zpět na Pahargandž jsme se svezli rikšou, v hotelu jsme se navečeřeli (dohromady 200 R) a v 19 hodin šli na nádraží na vlak.

V hale i na nástupišti se mačkalo spousta lidí, mnozí seděli, leželi nebo spali na zemi (Indové v tomto nemají problém, prostě si lehnou a ostatní je překračují nebo obcházejí). Bylo tu dost stánků, dalo se koupit leccos k jídlu a pití, časopisy nebo knihy. Našli jsme se na rezervačním listech, vlak přijel včas a až na slušnou mačkanici u všech dveří jsme snadno našli svůj vagón a svá místa. Na kolejích bylo vidět menší slumoviště – lidé pod igelitovými přístřešky, u ohňů na kolejích. Vlak, přestože šlo o druhou lehátkovou třídu (second sleeper class), asi třetí nejlepší ze sedmi tříd indických železnic, nemá kupé, za sedačkami jsou zdi, ale z boku nejsou nijak odděleny od uličky. Jsou vždy 3 a 3 lehátka nad sebou, přes uličku 2 podélně nad sebou. Přes den je prostřední lehátko sklopené a tvoří opěradlo. Vagón byl docela špinavý, všude byl prach. Vlak odjel na čas, ještě asi do desíti jsme koukali z okna (často jsme viděli nuzné přístřešky, lidi hřející se u ohňů, ale i moderně a nově vypadající domky) a pak šli spát. Cestující z Dillí byli příjemní Indové, asi nějací úředníci, později přistupovala rozjařená mládež a bylo trochu hlučno.

Amritsar

Do Amritsaru jsme přijeli asi v půl sedmé ráno, dokonce na čas – nevím, proč pomlouvají indické železnice. Ráno ve vlaku jsme strávili pozorováním Indů, evidentně se tu sešlo několik náboženství. Nějaký muslim se modlil v uličce, tak jsme ho museli přelézat. Nejdřív jsem se ostýchal, ale Indové sami nám ukázali, že mám přelézt za ním. Opodál seděl maník (zřejmě trochu podivín) v blikající čepičce Santa Clause, pouštěl si nahlas pořád dokola nějakou písničku z kazeťáku a něco zaujatě vykládal všem okolo, jak kdyby to byl v popu přezpívaný korán. Další Indové mu přišli vynadat, že ruší toho muslima, co se tam modlí. A všude sedělo spousta Sikhů, všichni měli na hlavách velké barevné turbany (podle toho jsme je taky rozlišovali).

Amritsar je hlavním městem Sikhů a má „jen“ 1 milion obyvatel. Z nádraží jsme se rozhodli jít pěšky, brzy nám ale cestu přehradila armáda, resp. asi tři vojáci či policisté, z nichž jeden měl světelný kužel, jeden píšťalku a třetí bambusovou hůl. Jeden z nich uměl anglicky a tak nám vysvětlili, že přijel premiér (který je také Sikh) a kvůli tomu je část města uzavřena pro všechny. A tak jsme si tam sedli, byli jsme tu jako běloši hrozná atrakce, hned nám někdo podával deku, abychom neseděli na zemi. My jsme ani nechtěli, ale nedal se odbýt a pak všude pobíhal a všem vykládal, že si s námi podal ruku a že jsme z Evropy a že nám půjčil svou deku. Pak si nás ještě zavolal místní náčelník (zřejmě zodpovědný za tuto křižovatku) a ptal se, odkud jsme, co děláme a podobně. Ptali se, jestli nechceme něco k pití nebo k jídlu (naproti byla dhába). Indové postávali nebo posedávali okolo. Jsou hodně zvyklí sedět na bobku, nohy u sebe - asi jim to přijde pohodlné. Lidí přibývalo, začala nám být zima a premiér pořád ne a ne odjet. Celé to nakonec trvalo asi 2 hodiny, než nás pustili dál, náčelník křižovatky nám přišel podat ruku a rozloučit se.

Prošli jsme po několika hlavních ulicích kolem Hall Gate a vcelku rychle jsme se dostali k Zlatému chrámu, což je hlavní atrakce Amritsaru a nejposvátnější chrám Sikhů. Poblíž vchodu byly turistické informace (provozované Sikhy), kde nám ochotně poradili, kde je možné se ubytovat v prostorách patřících k chrámu. Ve společných noclehárnách (gurudvárách) je možné přespávat i zadarmo, my jsme si ale vzali čtyřlůžák se sprchou a evropským záchodem za 200 R.

Pak jsme se hned vydali do chrámu. První krok z klidu budovy na ulici byly v Indii vždycky šok – mumraj a směs zvuků a pachů od aut, rikš, krav a všech lidí, od prodavačů po turisty. Před chrámem je třeba zanechat boty, mají tam úschovnu, kde boty uloží proti číslu a je třeba projít bazénkem a očistit si tak nohy, v chrámu se musí chodit bez bot a s pokrývkou hlavy. Indové se při vstupu dotýkají země a čela. Chrám, který opravdu stojí za návštěvu, je čtvercový komplex obklopený budovami, na každé straně je vstupní brána. Uprostřed je posvátná nádrž, kde se Sikhové omývají. Uprostřed nádrže je vlastní zlatý chrám, menší třípatrová budova pokrytá zlatem, ve které sedí svatí muži a celý den čtou z posvátných knih, jejich čtení a zpěvy jsou přenášeny do celého chrámu. Z jedné strany vede k chrámu most, na kterém se mačkají lidé v dlouhé frontě, aby se dostali dovnitř. Ostatní lidé kolují podél nádrže, pochopitelně levotočivě (po slunci), podlaha stejně jako budovy okolo jsou z bílého mramoru, kombinované s černým mramorem, často ještě barevně vykládaným. Okolo jsou další důležité budovy a svatyně a smí je navštívit kdokoliv, bez rozdílu vyznání. Všechno vypadá hrozně otevřeně a mírumilovně, ale ještě v roce 1984 se tady střílelo z tanků a kulometů. Nikde v chrámu se neplatí se žádný vstup, focení je též zdarma a smí se fotit všude kromě vnitřku ústředního zlatého chrámu.

Kolem poledního jsem se vydali do města najíst se a podívat se na další atrakce. Prošli jsme si část uliček starého města a pak se nechali odvézt cyklorikšou (po 10 R) na autobusové nádraží. Chtěli jsme si zarezervovat bus do Dharamshaly. To nebylo možné, tak jsme si alespoň zjistili místo a čas odjezdu. Naproti nádraží jsme konečně našli dhábu a mohli se najíst. Jmenovala se Kandum a byla vcelku dobrá. Měli jsme Dál makhani za 40 R (nějaké luštěninové kaše), placky roti po 3 R, thálí 60 R, čaj masala za 5 (všechny ceny bývají v jídelním lístku, v restauraci se nesmlouvá).

Cyklorikšami (po 10 R) jsme se přesunuli k zahradě Jallianwalla Bagh, kde je památník připomínající masakr, kterým Britové poněkud nešťastně ukončili shromáždění Indů, pokojně demonstrujících za samostatnost (začali střílet do davu z jediného místa, kterým se dalo odejít). Chvíli jsme se tady váleli a odpočívali, mezitím nás několik Indů lákalo na indicko-pákistánské hranice, kde se každý večer odehrává fraška „zavírání hranic“ a je to (i podle našich knižních průvodců) oblíbená atrakce. Indové vždycky přišli jakoby nic, jak se máme, odkud jsme, jestli se nám tam líbí... a jestli s nimi nechceme na ty hranice – jsou to obchodníci, ale trochu to otravuje. Při procházení zahradou se s námi Indové rádi fotili, v tom jsme jim vycházeli vstříc, i když jsme po tom nijak netoužili. Ale na oplátku jsme si fotili je. Obecně jsou tady klidnější a méně otravní lidé než v Dillí.

Nakoupili jsme si ovoce a zeleninu, zašli na Internet (1 hod za 20 R; připojení bylo vcelku slušné, ale počítače byly pomalé a s malými klasickými monitory), zašli do ubytovny a ještě jednou do chrámu. Už se smrákalo, rozsvítila se světla a Zlatý chrám hezky vynikal. Zmenšila se i fronta návštěvníků a tak jsme se rozhodli také jít dovnitř. Stavba má 3 patra, je krásně zdobená zvenčí i uvnitř a voda okolo byly vysloveně příjemná. V přízemí čtou mužové z posvátných knih, lidé jim tam zanechávají jídlo a peníze, postávají či posedávají okolo a poslouchají. Ve druhém a třetím patře lidé sedí, modlí se a poslouchají. V jeden moment se všichni zvedli, otočili se směrem ke knihám a společně nahlas recitovali nějaké modlitby, občas poklekávali a dotýkali se čelem země. My jsme také chvilku poseděli a pozorovali je. Po chvilce jsme odešli a prohlédli si přilehlou zahradu a budovy se společnou jídelnou. Zde každý může přijít a dostane najíst, vaří se a jídlo rozdává prakticky celý den. S Olčou jsme okusili jen placku, spíše ze zvědavosti. Návštěvníci zpravidla také přiloží ruku k dílu a pomohou s vařením, mytím nádobí, úklidem, stavební pracemi apod. Kolem pobíhaly děti – chtěl jsem si je vyfotit, načež se jich seběhl celý chumel a musel jsem udělat řadu fotek a všechny jim ukazovat. Olče se tady tak líbilo, že šla s Indkami připravovat suroviny na vaření. Ona neuměla anglicky, ony neuměly anglicky, ale vrátila se celá rozzářená.

My jsme mezitím korzovali kolem posvátné nádrže, přičemž nás oslovil chlapík, prý 22tiletý (Indové zpravidla vypadají starší). Povídal nám, že dostudoval software engineering, teď ale má obchod s látkami, prodává je a nakupuje. Znal Čechy, protože se znal s Češkou, která byla delší dobu v Indii. Nerozumí tomu, proč lidé v Evropě opouští své rodiny a žijí třeba i sami. Zdá se mu, že pak ani on sám nemůže mít dobrou rodinu. Přijde mu přirozené, že v Indii manželé zůstávají s rodiči (nevěsta se přistěhuje do rodiny ženicha, hlavou rodiny je tchýně). Připouští, že Indové cestují hlavně do velkých a známých zemí (když už) – do USA, Kanady, Austrálie, Německa. On sám také uvažuje o práci v zahraničí, asi v Austrálii... Bylo to celkem zajímavé popovídání, i když jsme trochu ostražitě čekali, co se z toho vyklube.

Řada Sikhů byla oblečena hodně prostě, v plátěném oblečení, ráno přes sebe měli deku. Jiní mají košili, vestu, oblek – ale vždy turban. Mnoho Sikhů také žije v emigraci, např. v Kanadě. Řada z nich je velmi vzdělaná, často jsou úspěšní obchodníci. Celé prostředí chrámu na nás působilo dost silně a mile – otevřené brány, žádný vstup, žádné kontroly, nikdo nás neobtěžoval a nevykazoval – to jsou Sikhové, přátelští, ochotni pomoci, bez předsudků k jiným vírám, otevřeni pro jiné rasy nebo vyznání. My jsme měli k celému prostředí dost respekt, možná i větší, než by Indové očekávali. Jen je pro nás nezvyklé koukat na lidi, co se modlí nebo svlékají a koupou. Oproti tomu Indové se na nás koukali bez ostychu upřeně jak malé děti, sledovali jak jsme bílí a jestli máme světlé taky ruce a nohy. V chrámu byla i řada indických turistů, možná i nějakých zájezdů a ti se chovali na naše měřítka docela neurvale – telefonovali tam mobily, ač to bylo zakázané, všude lezli a fotili se a byli hluční. Po areálu chodili strážci s kopími, ale asi neuhlídali vše. Některé věci jsou pro Indy zřejmě normální – například neumí používat fronty a překotně se hrnou kupříkladu k pokladně ze všech stran a vytváří chumel. Něco jako dát přednost nebo nechat lidi nejdřív vystoupit? Vyloučeno. Malá část Indů tady umí anglicky a když, tak jen trochu. Je třeba používat jednoduchou angličtinu – bez předložek, členů, vedlejších vět.

Večer jsme snědli ovoce včetně nám neznámých druhů a šli brzo spát. Dokonce tekla teplá voda, ale museli jsme si sami zapnout bojler. Ve čtvrtek ráno (21.12.) jsme si přispali a autobusem, který díky Sikhům zdarma pendloval mezi chrámem a nádražím, jsme dojeli na autobusák. Vypravili jsme se na nákupy (placky čápátí po 2 R, sušenky a ovoce), abychom byli zásobeni na cestu, našli jsme si místo, odkud měl bus jet a čekali. Na nádraží se prakticky neustále troubilo, konduktéři vykřikovali cílové stanice svých autobusů a ač bylo asi 30 nástupišť, autobusy z každého odjížděly co 10 minut. Na uvolněné nástupiště okamžitě najel autobus a lidé překotně nandávali zavazadla na střechu a nastupovali do autobusu. Nevěděli jsme přesně, kde a jak koupit lístky a kde bude náš autobus stát – různě jsme se ptali lidí a naštěstí se výpovědi docela shodovaly. Autobus zacouval na své stání, já s Michalem jsme přivázali batohy na střechu (dali jsme je do igelitů nebo obalů a připevnili zámkem na kolo) a nastoupili. Lístky nám prostě prodali v autobuse (123 R za osobu, asi 271 km), byly to lístečky s nominální hodnotou v rupiích. Autobus měl koženková špinavá sedadla – nalevo od uličky po dvou, vpravo tři. Řidič měl železnou ohrádku kolem svého sedadla. Druhou důležitou postavou byl konduktér (průvodčí - „conductor“), který se poznal podle píšťalky a tašky na peníze a lísky. Jeho úkolem bylo křičet cílové stanice, nahánět lidi do autobusu, prodávat lístky, pískat na píšťalku při couvání nebo když chtěl někdo vystupovat – řidič tak věděl, že má zastavit a píšťalku slyšel i přes řev motoru. Zastávky jsou spíše domluvená místa, rozhodně ne žádné nástupiště se značkou. Vyjeli jsme z města a jeli asi tři hodiny, cesta měla pořád jeden pruh pro každý směr. Auta mají jezdit vlevo, nicméně jezdí kudy chtějí, většinou po prostředku, jen když předjíždí nebo jede něco v protisměru, někam uhnou. Když chtějí předjíždět, troubí a vjedou do protisměru hlava nehlava. Buď to vyjde, nebo se vrátí. Když to vyjde, troubí dokud auto nepředjedou. Když předjíždění chvíli trvá a jede auto proti, většinou se to protijedoucí vyhne tím, že sjede někam na stranu, třeba i mimo silnici. Plná nebo neplná čára nehraje roli. Za Amritsarem jsme poprvé v Indii viděli pole a vůbec nějakou přírodu, něco zeleného. Kolem cesty byly často vesničky, pořád bylo co pozorovat. Domky byly většinou jedno- nebo dvoupatrové, spousta obchůdků s kde čím, od zeleniny po armatury. Domy i obchody vypadaly lépe a udržovaněji, než ve městě. . Jindy jsme ale kolem cest viděli chatrče z klacků a igelitů. Všude bylo dost prašno, vehikly od kol přes motorky a busy až po náklaďáky. Náklaďáky na sobě vždy mají „Blow horn“ (trub) a jsou legračně pomalované a zdobené ručními malůvkami (květiny, stromy, ...). Potkat lze ale i moderní auta.

Při zastávkách ve větším městě proběhlo autobusem několik prodavačů čehokoliv. Oblíbené jsou luštěniny s citrónem a kořením, ale nabízí i propisky, kartáček na zuby, buráky, mandarinky... Cestou z okénka několikrát vidíme silnice ve výstavbě (i na té naší občas chybí asfalt), často také vidíme ženy nebo mladé chlapce rozbíjet kladivem kameny na menší. Po 3 hodinách jízdy byla 5 minut přestávka v Pathankotu a jeli jsme dále. Během cesty lidé nastupují a vystupují, chvíli je autobus poloprázdný, jindy lidé musí stát. Ženy nikdo sednout nepouští. Po dalších 3-4 hodinách jsme dojeli do Dharamshaly, kde jsme přesedli na autobus (8 R) do horní části zvané McLeod Ganj.

McLeod Ganj

Autobus zastavil na malém obdélníkovém plácku, ze kterého se později vyklubalo hlavní náměstí. Okamžitě se na nás sesypala řada lidí a snažili se nás ubytovat. Toho jsme se báli a šli jsme si za doporučeními z RG a od Čechů, které jsme potkali v Dillí. RG tip už neexistoval a provázeli nás už jen poslední dva průvodci. Jeden, který viděl, že prohrává, po nás chtěl zpátky vizitku, kterou nám předtím vecpal. Nakonec jsme se ubytovali v Sharma Cottage (tip od Čechů) a bylo to fajn – měli jsme dva dvojlůžáky vedle sebe, s koupelnou a terasou, krásný výhled do údolí a na hory, za 150 R na pokoj a noc. V koupelně teče i teplá voda, sprcha je jen růžice ve zdi, cáká na celou koupelnu včetně záchodu (ten je evropský). Jedinou nevýhodou hotýlku je, že nemá žádné topení (jsou to hory, 1200 m. n. m., zimní období), takže se člověk musí buď pohybovat nebo ležet ve spacáku – jinde to prý není lepší.

Na večeři jsme šli do Ashoka restaurantu (nudle 30 R, Palak paneer – špenát a sýr 60 R, čápáti 3 R, Vegetable Biryani – rizoto 60 R, černý čaj 5 R, masala 10 R; celkem 287 R). U vchodu do restaurace sedává jeden člověk, u kterého se platí. Někdy se u něj dá i vzít jídelní lístek, ale jsou zvyklí ho donést, stejně jako účet. Na dobrou noc jsme si ještě zběžně prošli hlavní uličky – není to tu velké.

Vstali jsme v devět (pátek 22. 12.) a nasnídali se na dolní terase v hotelu (tousty s jamem a medem 25 R, čaj 5 R). Michalovi bylo špatně (chřipka, horečka, průjem) a zůstal doma, my ostatní jsme se vydali na procházku k chrámu Tsuglagkhang, kde jsme procházeli komplex svatyní a dvorků. Točily jsme modlitebními mlýnky (točením se světu vysílají modlitby na nich napsané) a pozorovali jsme disputace mnichů (jeden se pohyboval, řečnil a tleskal při tom, zřejmě přesvědčoval oponenta sedícího naproti; ostatní pozorovali). Mnichy v šarlatovém hávu potkává člověk i po celém městě, patří k němu. Naproti chrámu byla rezidence Dalajlámy, ten je ale až do ledna pryč, žádná veřejná audience se nekoná. Dále jsme šli ke klášteru Namgyal. Cesta je lemována kameny s vytesanými a vybarvenými posvátnými slabikami Om-ma-ni-ped-me-hung a v malém přístřešku sedí člověk, který je tesá a prodává. Byl sympatický a vypadalo to, že co neprodá, postaví někde u cesty. Kolem kláštera Namgyal je několik stůp, řada modlitebních mlýnku a nespočet modlitebních praporků. Na praporcích jsou opět modlitby a když se třepotají ve větru, nesou modlitby do světa. Kousek nad klášterem je osamělý hinduistický chrám, s pomocí knižního průvodce jsme určili jména bohů.

Po obědě (jídla kolem 50 R) a zákusku (dortíky kolem 35 R) v kavárně Namgyal u chrámu jsme šli do města. Ani tady nejsou popisky ulic. Kolem hlavních ulic je hodně krámků, prodávají hodně šperky, sošky, oblečení, knihy. Město je rozloženo na obou stranách kopce, hlavní silnici vedou podél hřebenu, většina domů je ve svahu. Mimo centrum už není mnoho lidí a téměř žádní prodejci, lidé jsou usměvaví a odpovídají na pozdrav, oslovují nás „my friend“. Hodně se tu staví – nové domy nebo cesty. Všechno manuální práce. Auto shodí materiál na hlavní cestě a pak se všechno snáší na hlavě nebo na zádech ke stavbě. Ručně kopou základy, přenáší hlínu, míchají beton (na hromádce na zemi, pracují ve dvou – jeden drží lopatu a druhý mu ji pomáhá přizvedávat provazem přivázaným k lopatě), dělají armatury, nosí beton… celá stavba je hrozně primitivní, sloupy a stropy, neudělají otvory pro trubky, elektriku ani schodiště (to se pak staví zvenčí). Beton je hrubý, s kamínky. Pracují muži i ženy. Kameny a kamínky se rozbíjejí ručně kladivem a palicemi – viděli jsme takto často pracovat ženy a mladé kluky podél silnic.

Prostředí tady je jiné, než jaké jsme dosud zažili. Jsme v horách, je tu čistý vzduch, relativně klid a krásný výhled na hory. Město je rozložené na kopcích a stráních, domy stavěné jak vlaštovčí hnízda. Lidé jsou tu klidnější, mají menší sklony ke smlouvání a šizení, jsou milejší a tišší. Podle obličejů se dá usuzovat, že tady bude řada Tibeťanů, Nepálců apod. Dá se tu koupit i tibetské jídlo, které nám chutnalo víc než indické. Další únik od překořeněného indického jídla je čínské (různé nudle). Je tu o poznání chladněji, přes den to jde, ale večer a ráno chodíme v bundách a spíme zachumlaní ve spacácích i místních dekách.

Odpoledne jsme se vydali kousek za město. Pokus o získání informací v Tourist Information skončil fiaskem, asi umí jen prodávat zájezdy, jen jsme vyfasovali neužitečnou brožurku. Vydali jsme se po silnici na Bhagsu. Prošli jsme menším letoviskem a nehezkým liduprázdným klášterem a přešli do Green Valley. Na jeho konci byl vodopád, u něj podnikaví mladíci prodávali občerstvení. Chvilku jsme poseděli u jezírka pod vodopádem a šli zpátky. Kousek nás doprovázela sedmičlenná smečka psů (celkem přátelských). Večeři jsme si koupili v pekárně (německý chléb – něco jako hutná vánočka politá sladkou vodou, čoko croisant) + banány, snědli jsme to společně na pokoji. Michalovi už bylo lépe, tak snad nic vážného.Večer jsme šli na internet (30 R) a dali si čaj v Ashoka restaurant. Oproti pouličním jídelnám je to pro nás příjemná kvalita za rozumnou cenu. Je tu hodně cizinců – oděvy, jídlo a ceny tomu odpovídají.

V sobotu (23. 12.) jsme vstali v 8:45, na snídani jsme šli do tibetské restaurace Takhyil Peace Café, chtěli jsme se rychle najíst, ale protáhlo se to do 11 hodin – tady se nedá pospíchat, Indové to svou povahou bojkotují. Objednávku jsme si museli sami sepsat na papírek – dali jsme si tibetský chléb (bílý, trochu jako sladký knedlík), tmavý chléb s jamem a medem (5 R), čaj, bylinkový čaj a masalu – celkem za 105 R. Vyrazili jsme na výlet za hranice města, šli jsme k jezeru Dal Lake (asi 3 km). Cestou jsme viděli opice, turistické džípy a partičku indických (a asi docela bohatých) puberťáků, kteří byli z jihu z města a v horách byli na „Christmas tripu“ – teď měli zážitek a chtěli se s námi fotit. Dal Lake byla vcelku špinavá louže. Kluci u něj hráli kriket (indická nejoblíbenější hra, dalo by se říci národní, kdyby ale nepocházela z Británie), kolem se potulovaly Indky v sárí i moderně oblečené puberťačky. Michal se oddělil a šel zpět do McLeod Ganj, my jsme šli dál směrem na Dharamkot, což vzhledem k absenci značení nebylo nejsnazší, ale doptali jsme se. Prošli jsme do lesa mezi borovicemi a chudými kamennými domky (zřejmě) tibetských uprchlíků a dostali se na lesní cestu, která šla úbočím kopce s nádhernými výhledy. Cestou jsme pozorovali babičku, který se s vnučkou učila číst, a klučinu, který si pod kohoutkem myl vlasy. Na několik místech byly rozvěšeny modlitební praporky. Viděli jsme rododendrony a občas jsme potkali nějaké mnichy. Celou dobu jsme se kochali výhledem na Himaláje. Došli jsme až ke škole, kde byla zrovna přestávka a tak jsme si ji mohli prohlédnout. Většina „tříd“ se učila venku, děti měly učebnice v hindí a malé školní tašky. Jedna třída byla malá místnost, kde byl kus zdi nabarven na černo jako tabule, sedělo se na zemi. V půl třetí jsme byli zase zpátky ve městě. Zašli jsme si do Chocolate Lodge, kterou doporučovali jak v RG, tak v LP, ale nestálo to za to. Šli jsme dále po Jaliwara Road kolem celého kopce a došli jsme z druhé strany do kláštera Namgyal. Pozorovali jsme stařečky a mnichy, jak se modlí a točí mlýnky.

Já a Olča jsme se ještě šli podívat na západ slunce, pozorovali jsme ho spolu s Michalem, kterého jsme potkali cestou, z restaurace „Jungle Hut“, což byla taková prapodivná proutěná nástavba asi ve třetím patře. Gábina přebrala po Michalovi štafetu v průjmu a šla si lehnout. Večer jsme ještě trochu nakupovali na zítřek a navečeřeli se v osvědčeném Ashoka restaurant. Voda tu stojí litr 15 R, dva litry 20 R, modlitební praporky 30 R, čaj 5-10 R, masala 5-15 R, kameny se slabikami 250-450 R, adaptér do zásuvky 35 R, sardinky 95 R, toaletní papír 40 R jedna role (!). Dovážené zboží, používané pouze turisty, je nepoměrně drahé – tousty, toaleťák, konzervy…

V neděli 24.12. vstáváme v 7:45, balíme a jdeme na bus do Dharamshaly (7 R), kde po čekání a snídani přestupujeme na bus do Chandigaru (160 R). Cesta je dlouhá – 8 hodin a jen dvě přestávky (asi 15 minut), na místech, kde se dá koupit i něco k jídlu (dál, placky, sušenky, ovoce). My jsme byli předzásobeni pečivem, sušenkami a ovocem. Autobus byl docela plný, skoro pořád někdo musel stát. V autobusu si k nám přisednul chlapík jménem Vishwa Bandhu (adresa: Kaswa Narwana, Post office - Vol. Camp, Dharamsala, distrikt Kangra, Himachal Pradesh). Povídal, že pracuje u letectva, bydlí v Ladakhu, teď jede do Chandigarhu do služby – ve službě je 3-4, někdy i 6 měsíců. Je mu 36 let, je ženatý, svatbu měl v 29 letech, jeho žena je o 4 roky mladší (32 let, svatba v 25). Ještě nebyl v zahraničí, ale prý by v budoucnu mohl sloužit u mírových sil. Mluvil docela špatně anglicky a měl indickou výslovnost, takže jsme si jen tak tak rozuměli. Bylo vidět, že bavit se o rodině, věku a práci není pro Indy intimní záležitost, ale naopak běžné konverzační téma.

Chandigarh

Do Čandígaru (900 000 obyvatel) jsme dojeli až k večeru. Už při příjezdu na nás zapůsobily široké rovné silnice, kruhové objezdy, spousta stromů a dokonce i cedule s názvy hlavních ulic. Věděli jsme z průvodce, že město naplánoval a postavil Le Corbusier a je stavěno na zelené louce od roku 1952 do teď. Město je rozděleno na pravidelné sektory o velikosti 1200 x 800 metrů, převažuje beton a asfalt.

Po příjezdu na autobusové nádraží, které bylo klasicky indické (spousta lidí, prodavačů všeho, přetahovali se o nás dohazovači – taxíky, rikši, hotely, obchodníci…), jsme se pěšky vydali to potemnělých uliček k vytipovaným hotelům. Zakotvili jsme v Divyadeep (550 R za pokoj – Čandígarh je prý obecně jedno z nejdražších měst v Indii), měli jsme dva dvojlůžky, hotel byl z těch slušnějších – prostorný, čistý. Ještě večer jsme se šli projít po hlavní ulici asi dva sektory daleko. Ulice byly spíše poloprázdné, jen kolem restaurací a bufáčů bylo živěji. Přes modernost města byly cesty rozbité a špinavé. Večeři jsme si dali v restauraci pod hotelem (95 R za thálí, kvalita nic moc).

Protože byl Štědrý den, volali jsme domů do Čech (12,50 R za minutu). Míst k telefonování (na ulici stál stolek s telefonem, pár židlí a Ind, který to provozoval) tu bylo spousta, dokonce i vypadaly levněji, ale už bylo dost zavřeno a na ulicích neindicky pusto. V hotelu jsme ještě vytáhli trochu cukroví a slivovici a symbolicky oslavili Vánoce.

Další ráno (pondělí 25. 12.) jsme snídali v dhábě City Heart naproti autobusovému nádraží (nebylo snadné něco rozumného najít). Jako obvykle to trvalo dost dlouho, ačkoliv jsme si dali vejce, toasty a omeletu (celkem 250 R). Po snídani jsme si na autobusovém nádraží koupili lístky na vlak do Jodhpuru (1256 R celkem). Pokladny už byly společné s Indy, žádné oddělené pro cizince. Na nádraží bylo nadprůměrně žebravých dětí a všude na nás útočili hlavně taxikáři a rikšáci. Přesto byl problém sehnat někoho, kdo by nás chtěl odvézt za rozumnou cenu k Rock Garden a stálo to pěkných pár odmítnutí (nakonec jsme to uhráli na 20 a 25 R za cyklorikši). Cestou jsme jeli přes ty kruhové objezdy a pozorovali město. Je to samý beton a asfalt, v létě tu musí být hrozné vedro. Je tu však hodně zeleně a ačkoliv silnice jsou přísně pravoúhlé, domy v jednotlivých sektorech už jsou vcelku negeometricky postavené. Velké silnice i parkoviště jsou poloprázdná, ale město je relativně čistší a vzdušnější. Ale celé pojetí města vůbec neodpovídá indické mentalitě a způsobu života.

Cestou Michal překvapil rikšáka tím, že by si to chtěl zkusit a ten po chvilce souhlasil. Ukázalo se, že je to docela fuška, hlavně však při rozjíždění, ale dá se jet i mnohem rychleji, než oni jezdí – jednak se nehoní obecně a jednak se snaží na cizince dělat, že je to děsně vyčerpávající. Teď se však rikšák hrdě vezl vedle bělošky a běloch mu šlapal :-) To náš rikšák na nás zase zkoušel, že vlastně chce 30 R místo dohodnutých 20, že prý myslel Rose Garden a ne Rock Garden – kdo ví, možná si to fakt spletl, tak jsme mu nakonec dali kompromisních 25.

Rock Garden (vstup 10 R dokonce i pro cizince!) alias kamenná zahrada je prostor, kde Nék Čand ve svém důchodovém věku vybudoval řadu bizarních i roztomilých chodbiček, nádvoříček a soch z městského odpadu, hlavně talířů, záchodů, umyvadel, elektrických zásuvek, skleněných střepů. Část zahrady jsou také vodopády, chodbičky a labyrinty. Na konci je odpočinkové a zábavní centrum se spoustou stánků a atrakcemi. Stejně jako jinde zde bylo většina návštěvníků indických, ať už turistů nebo místňáků na výletě. Indky byly většinou oblečeny tradičně v sárí nebo sálvár kamíz, děti a muži v evropském (kalhoty, často džíny, svetr nebo kožená bunda). Michal si chvíli povídal s nějakým Sikhem z Kanady, který zde byl s rodinou na návštěvě ukázat jim rodnou Indii. Rock Garden je rozhodně to nejhezčí na celém Čandígarhu a údajně je po Taj Mahalu nejnavštěvovanější v celé Indii. Tvoří roztomilou protiváhu betonovému městu vymyšlenému na papíře – Čandígarh by možná uspěl jako americké nebo evropské město, ale pro indickou mentalitu není…

Z Rock Graden jsme šli pěšky do „hlavy Chandígarhu“, jak Corbusier nazýval Capital Complex – prostranství na kraji města, kde sídlí soud, parlament a podobné klíčové instituce. Vypadaly odporně. Daleko od sebe, ve vyprahlé krajině, opuštěné obludy z betonu. Kolem nich si hráli děti a celé to vypadalo jak výjev z rozvojové Afriky. Dále jsme šli do Rose Garden (růžová zahrada), která zabírá celý jeden sektor a je živým a příjemným městským parkem. Také byla plná Indů, kteří dnes měli svátek a v parku si hráli s dětmi a dělali piknik. Stejně tak i my. Sehnali jsme sice jen Coca Colu, brambůrky a „červíky“ – pálivé křupky, které chutnaly jen Michalovi. Bohužel jsme si neužili mnoho klidu – často se k nám Indové chodili fotografovat a byli jsme častým cílem žebráků, kteří nad námi se slovy i mlčky vydrželi stát dlouhé minuty. Když nás to přestalo bavit, šli jsme zpět do centra města – jak byla Rose Garden plná, město bylo prázdné. Prošli jsme jakýmsi centrem, kde byly široké třídy, spousta aut a obchodů, jakož i rozlehlé náměstí, kde už bylo zase hodně lidí. Už to vypadalo trochu lidštěji, ale bylo vidět, že ač jsou všude kolem vícepatrové budovy, Indové opravdu žijí jen v přízemí. Domy byly betonové a od druhého patra výš působily vysídleně.

Kolem nádraží jsme si nakoupili zásoby a kyselý ananas, který jsme pak se šklebením snědli v hotelu. Zašli jsme na Internet (50 R za hodinu), navečeřeli se v City Heart a jeli na nádraží (2 motorikši po 50 R). Později jsme se naučili vejít všichni 4 do jedné rikši, což jednak vyšlo levněji a jednak nehrozilo nebezpečí, že nás dovezou každého jinam. Tím, že jsme jen matně tušili, kde je nádraží, nebylo se podle čeho orientovat a byla už tma, byli jsme nakonec rádi, když jsme se u nádraží v pořádku setkali.

Tím začala naše dlouhá cesta do Rádžastánu (asi 22 hodin, 870 km). Ve vlaku máme preferovaná prostřední a horní lehátka, holky spí kvůli bezpečí nahoře. Pod námi spal nějaký indický pár. Jdeme hned spát. Vlak staví co půl hodinu, vždycky nastane šrumec, ale spát se dá. Spali jsme dlouho, nebylo proč vstávat. Pár pod námi působil moderně – vypadalo to, že se mají rádi, dokonce se mírně dotýkali (v Indii nemyslitelné – držení se za ruku je už intimní akt, který patří za zdi domu). Indka si čistí zuby, smrká (Indové jinak zpravidla popotahují), jí způsobně třemi prsty. (Etiketa povoluje k jídlu používat tři prsty pravé ruky; levá ruka je nečistá, používá se na přidržování věcí, utírání na záchodě apod. Dokonce i někomu něco podat levou už může být chápáno jako urážka.). Jídlo mají vlastní, zřejmě Dál nebo něco podobného. Po jídle krabičku bez zaváhání vyhazuje z okna – ostatně tady je to běžné, odpadky se hází z okna nebo se prostě upustí na podlahu. Jídlo se jí jen čerstvé, nikdy ho neohřívají. Ideální je, pokud bylo uvařeno doma. Nejí jídlo, kterého se dotkla jiná ústa – takové už je znečištěné. Něco takového, jako u nás kolování jídla ve skupině nebo vzájemné ochutnávání, je pro ně nepředstavitelné. Pijí-li z láhve, nedotýkají se jí ústy – drží ji mírně nad rty a tekutinu si lijí přímo do pusy. Zkoušeli jsme to a moc nám to nešlo. Zvláštní, takové nóbl zvyky v těch špinavých ulicích plných odpadků… a nebo právě proto.

Když vlak zastaví, vždycky dlouho stojí na nádraží. Je dost času na to se projít, koupit si čaj (stejně někdo pořád prochází i vlakem a vyvolává „čáj, čáj, čáj!“), sušenky, ovoce nebo něco ke čtení. Anglicky psané knihy jsou docela drahé, čaj stojí 3-5 R. Na jedné stanici nastoupil člověk a nesl si s sebou výfuk. Jinde nalezl do vlaku žebrák o berlích, nepostavil se na nohy, proplazil se celým vlakem a žebral. Žebrákům jsme většinou nic nedávali, ale u chromého jsme udělali výjimku, protože ve zdejším systému asi nemůže dělat nic jiného, a dali jsme mu nějaké jídlo. Odmítáme naopak malého klučinu, který chodí po vlaku na nabízí „polis“ – po chvilce dešifrujeme „polish“ – vyčistit boty. U nás, jako bělochů, to zkouší dost dlouho. Později další – dva hudebníci s bubínky, tlučou a zpívají, před jejich hudbou není úniku. Michalovi se to líbilo a chtěl jim něco dát; já jsem se obával, že je to pobídne k další produkci – nicméně Michalova částka je urazila, takže brzo odešli. Zvědavě jsme pozorovali naše spolucestující – všechny tyto žebráky razantně odbyli a ti rychle odešli.

Přes den (je úterý 26. 12.) jsme si četli nebo pozorovali krajinu. Už se změnila na pouštní, působí vyprahle, menší stromy, občas vidíme velblouda, pávy nebo lidi na mini-políčcích. Občas vidíme vojáky a rozeznáváme školy – většinou bílé jednopatrové kostky a před nimi děti na koberečcích. Kolem 19. hodiny dorážíme do Jodhpuru a rádi opouštíme vlak.

Jodhpur

Michal s Gábinou šli zjistit vlaky a zajistit další lístky, my s Olčou jsme hlídali batohy. Pak jsme se společně vydali pěšky k Jalori Gate (museli jsme ji spíše vytušit) a odtud k vytipovanému Cosy Guest House (doporučeno RG i LP). Cestou jsme šli úzkými uličkami s povrchovou kanalizací, cestou jsme míjeli krásné modré domky se zdobenými okny, dveřmi a balkóny, často i malované. Je zde málo nápisů v angličtině, většina je v hindí – krom nápisů STD/ISC (veřejné telefony). Hotel byl plný, ale majitel nám nabídl své dva stany na střeše. Šli jsme se ještě podívat na jiný guest house poblíž, ale rozhodli jsme se pro stany (150 R za stan). Dům byl pěkný, jasně modrý, roztomile členitý a bylo v něm dost živo, pochopitelně jen cizinci, převážně dredatí pohodáři. Na střeše pěkná restaurace s výhledem na pevnost, trochu dražší, ale standard na hotelové restaurace (čaj 10 R, masala 15, rýže 25, jídlo 60-90 R).

Ve středu ráno (27. 12.) jsme se nasnídali v hotelu (poridge 35, toasty 15) a vyrazili do města. Procházeli jsme podle citu kolem pevnosti, všude malé uličky, snažili jsme se jít mimo hlavní cesty. Krásné domy, ornamenty, malé oltáříky nebo chrámky. Ulice špinavé, smrad z kanalizace, člověk musí dávat pozor, kam šlape. Omylem jsme zašli i do nějaké chudinské čtvrti, tam se na nás seběhly polonahé děti, žebrali („one pen“, „one rupie“) a chtěly se fotografovat. To prostředí vypadalo dost beznadějně, dítka špinavá a rozcuchaná, ale veselá a hezká.

Pěšky jsme došli až na kopec do pevnosti Mehrangarh. Vstup pro cizince za 250 R, zatímco Indové asi za 20. My jsme v ceně alespoň měli audioprůvodce (digitální MP3, v angličtině a němčině), povolení k fotografování a vstup do všech prostor. V pevnosti byly nádherné paláce a krásná nádvoří, bohatě zdobené stěny, balkóny a okna; v některých interiérech se dochovala mramorová výzdoba. To byla místa, kde žili a vládli maharádžové… viděli jsme i maharadžovu ložnici nebo přijímací místnost. V pevnosti jsme se i naobědvali v drahém Cafe Mehran, kde nabízeli i evropská a americká jídla (pizza, hranolky, hamburger), ale nebylo to ani dobré americké jídlo, ani dobré indické jídlo. Navíc si extra účtovali DPH a dýško (fixním procentem na účtu!), čímž se z toho stalo velmi drahé jídlo (552 R). Dalo se tu koupit i pivo (125 R) či víno (2 dl 300, láhev 1500 R).

Zpátky do města jsme málem šli pěšky, protože rikšáci chtěli nehorázných 80 až 100 R (město, které leží pod kopcem), ale nakonec jsme po cestě zastavili jednoho, co nás vzal za 30 ke Clock Tower. Tam je velké tržiště, kde jsme koupili koření (draze, jak jsme později zjistili – šafrán 1 g za 105 R, a nějaké „curry masala“), buráky, masala tchai (koření do čaje masala – 100 g za 40 R) a oříšky v medu. Cestou domů si holky a Michal koupili šátky (3 za 250 R) a já s Gábinou jsme se stavili na Internet (40 R / hod). Cestou jsme potkávali krávy, jakési vodní buvoly, velbloudy, psi a samozřejmě rikši, prodavače, motorky, kola a spousty lidí. Místy vznikaly úplné zácpy. Všude se samozřejmě válí odpadky. Jednou za čas to někdo smete na hromadu, pak na další hromadu a tu někdo někdy odváží. Svoz nějak fungovat musí, protože jinak by se v odpadcích utopili během týdne, a to i přesto, že co jde, to spálí (občas pálí i PET láhve apod.). Večer jsme v klidu poseděli v hotelu, povečeřeli jsme a Michal si dal místní pivo (80 R).

Další snídaně (čtvrtek 28. 12.) opět v hotelu. Při placení vznikl problém, protože dva mladíci ani společným úsilím a s použitím kalkulačky nemohli spočítat, kolik jsou ty 2 stany za dvě noci + hromada jídla za 2 večeře a 2 snídaně. Musel přijít matka domu a spočítat to. Na autobusové nádraží jsme se dostali rikšami (každá 40 R), ale jeden bus nám právě ujel a další jel asi za 2 hodiny. Autobusem jsme jeli asi 6 hodin, už to pro nás byla vcelku rutina. Cestou jsme pozorovali krajinu – poušť, sem tam vojáci, domy, auta, velbloudi. Občas byla cesta úzká nebo autobus uhýbal a jeli jsme mimo silnici po štěrku. Krátce před příjezdem nás naštvali vybíráním poplatku z cizince, sice směšných 20 R za člověka, ale v žádném jiném městě se nám to nestalo. Řádně jsme si to zkontrolovali - bylo to legální, ale otravné.

Jaisalmer

Po příjezdu do Jaisalmeru (60 tisíc obyvatel) se na nás vrhli rikšáci a dohazovači hotelů. Byli jsme drsní a chtěli jsme jen odvoz – nakonec nás dvě rikši vzaly na Gándí Chawk (chawk = tržiště) a odsud jsme šli pěšky k hotelu Renuka. Cestou jsme na ulici viděli placentu a posléze čerstvě narozené tele. Před hotelem jsme potkali jednoho Čecha, který nám hotel i velbloudí safari, které hotel zprostředkovává, doporučil. Vzali jsme dvojlůžák, na který nám dali třetí postel a matraci za 550 R. Na večeři jsme šli na Gándhí Chawk, zamítli jsme restauraci Trio (přišla nám příliš turistická) a najedli se v blízké restauraci Kalpana (celkem 630 R). Po klidné a dlouhé večeři jsme se prošli kousek po hlavní ulici a rozjednali koupi několika šátků.

V pátek (29. 12.) jsme bez snídaně vyrazili do města a do pevnosti. Město bylo nejmenší z těch, co jsme navštívili, vlastně shluk domů uprostřed pouště. Prodavači byli méně dotěrní. Na ulicích povrchová kanalizace, odpadky, bláto, kravince, smrad. V pevnosti jsme nejdříve vyhledali restauraci Little Tibet a nasnídali se (345 R celkem). Pevnost je vlastně centrální část města na vršku, opevněná hradbami, ale jinak je tam spousta domů i chrámů a úzkých uliček. My jsme konečně navštívili džinistický chrám – vlastně celý komplex chrámů. Džinisté jsou odnoží hinduismu a budhismu, pověstné tím, že nesmí ublížit žádnému tvoru, ortodoxní džinisté tedy chodí s rouškami (aby nevdechli mušku) a košťátkem (umetají si cestičku před sebou, aby tam nebyl brouček). Do chrámů jsme museli bosky a jen dopoledne (odpoledne jen pro věřící), ale smělo se tam fotit. Všechny chrámy měli uprostřed sochu Buddhy (čili obdobně vypadající sošky) v jakémsi výklenku, před ním byl oltářík. Před ním byl větší prostor, zpravidla podepřený bohatě zdobenými sloupy, nad ním přístupné patro s ochozy kolem dokola. Kolem dokola přízemí byla chodba, lemovaná výklenky či vitrínami se soškami bohů. Vstup byl 20 R, za foťák 50.

Uvnitř pevnosti to chtělo trpělivost, poněvadž uličky byly uzounké a davy lidí velké, navíc se zasekávaly před chrámy a obchůdky. Nakonec jsme i my zakoupili batikované šátky (po 125 R a pruhované košile za 150 R – později nám je nabízeli i za 120 a 100). Pak jsme ještě navštívili hinduistický chrám Lakšmí. Krom běžných domů jsou tu i domy bohatých měšťanů, zvané haveli. To jsou několikapatrové bohatě zdobené domy – my jsme navštívili Maharawal’s Palace (250 R, alespoň to bylo včetně focení a audioprůvodce – opět digitální MP3). Dům má často i vnitřní dvůr a bydlela v něm celá široká rodina. Ti lidé věděli, jak žít v pohodlí a přepychu uprostřed drsných pouštních podmínek! Stinné místnosti, umně vyřezávaná okna (nemají skla, jen ornamentálně vyřezávané dírky – dovnitř nejde přímé slunce, světlo propouští a navíc tudy může vzduch; je jimi bez problémů vidět ven, ale ne dovnitř), střešní verandy, balkónky, stinné dvory. Kámen příjemně chladil a nebylo těžké si představit koberce na stěnách a podlahách. Ze střechy haveli byly nádherné výhledy na město a jeho okolí.

Oběd (kolem 17. hodiny) jsme si dali ve Free Tibet restauraci. Obsluhoval nás asi desetiletý klučina – od podání lístků až do kasírování. Dali jsme si výborné momo (taštičky plněné zeleninou nebo špenátem – 50 R, zeleninové se sýrem – 60 R); popíjeli jsme jako obvykle čaj, masalu, Colu a lasí (řídký jogurt s ovocem a cukrem). Dále měli evropská jídla (nezkoušeli jsme): pizza 50-80 R, lasagne 60-70 R, mexické jídlo, hranolky… Zde, podobně jako v mnoha tibetských (ale občas i jiných) restauracích, jsme si objednávku sami psali na papírky. Občas se vyplatí vzít si sami lístky u vchodu než čekat, než je donesou. Obdobně s placením – často se platí, nebo alespoň dá platit, u východu.

Z restaurace jsme se vydali na Sunset point za městem, abychom viděli zapadat slunce do pouště, ale nestihli jsme to. Večeři jsme si dali v hotelu (300 R) a vydali jsme se na nákupy potravin, vody a šátků - koupili jsme jeden hedvábný (hedvábí 20:80 cca 200 R; 70:30 1000 R; čisté hedvábí cca 1500 – možná se dá i usmlouvat) a jeden batikovaný (50 R). Michal jel obětavě koupit lístky na nádraží. Měnili jsme i peníze, přičemž se ukázalo, že kurz se docela pohybuje – všichni obchodníci ho mají podobný, bez velkých rozdílů, ale ten oficiální se během našeho pobytu docela měnil (k horšímu). Také se ukázalo, že i ve směnárně se dá smlouvat, zejména při výměně většího množství peněz (už třeba 200 EUR) a při placení v hotovosti. EURa berou v každé směnárně, stejně jako dolary. Většinou neúčtují žádnou provizi a kurzy jsou na velmi podobné úrovni ve všech směnárnách. Občas jsou k dispozici a bankomaty, ale nevím, dá-li se jim věřit. Platbu u obchodníka jsme rozhodně neriskovali.

Další den jsme šli na velboudy, viz samostatná kapitola.

Zase Jaisalmeer

Majitel nás odvezl do hotelu, kde jsme se rádi umyli a na střeše navečeřeli. Večer jsme brousili po městě a zašli na internet (30 R / hod, po celém městě byl jen dial-up). Na noc jsme šli do pevnosti, procházeli jsme ji za tmy a chtěli jsme nový rok přivítat v restauraci. Většina jich ale už byla zavřená, kdesi za městem nahlas burácely nějaké oslavy z hotelu postaveného na míru turistům. Nakonec jsme jednu našli a na střeše s výhledem z hradeb jsme se dočkali půlnoci. Okolo bouchalo několik ohňostrojů, přečetli jsme si dopis od Wičanhpi, rozeslali SMS do Čech (kde bude Silvestr až za 4,5 hodiny) a šli do hotelu. V dražších hotelích byla rušná zábava, ale jinak bylo všude tma a pusto. Jen přiopilá mládež se proháněla na motorkách a těch pár lidí v ulicích nás výjimečně nezdravilo „hi“, nýbrž „happy new year!“.

V pondělí (1.1.) jsme se sbalili, najedli se v hotelu a nechali jsme si tam bágly. Pěšky jsme se procházeli po městě, navštívili jsme haveli Patron-Ki (20 R vstup, 15 foťák), které ovšem nestálo za nic – hnusné, opuštěné, neudržované a zdobené méně než běžné domy ve městě. V pevnosti jsme pak opět nakupovali košile, trička (80-100 R) a plátěné kalhoty (150 R – indický pytlový střih, moc nesedí, ale mají i kapsy). Také jsme koupili nějaké pohledy za 5 R (často jsou i dražší). Známka do Evropy je za 8 R a musí se koupit na poště. Nejsou olizovaní, člověk musí vydyndat lepidlo (což bývá problém). Oběd jsme si dali ve Free Tibet, obsluhoval nás celou dobu asi desetiletý klučina (polévka 30-40 R; Hot lemon honey ginger, náš oblíbený nápoj, 15 R; masala 15 R). Jinak jsme se jen procházeli a pozorovali. Muži často nosí v pravém uchu náušnici, skoro všechny Indky, i malé holčičky, mají náušnici v levé nosní dírce . Před krámkem krejčíka byl klučina Rajiv, zhruba dvanáctiletý, má prý 5 bratrů a 3 sestry, žije v domě nad krámem. V knihkupectví se otáčel jiný kluk, rozený obchodník. Prý má francouzské rodiče a byl ve Francii. Nabízel mi knížky, říkal, že je četl a že se mu líbily, vyndával mi je z regálů a vnucoval. Knihy jsou tu docela drahé, tak 200-450 R (alespoň ty v angličtině). U jednoho stánku ze suvenýry prodával mladík Vinendra Gopa. Klidně opustil krámek a dovedl mě do blízké restaurace na střeše guesthousu, prý rodinný podnik – má 3 bratry a 5 sester. V chrámu jsem potkal jiného kluka, který mám ukazoval bankovku a ptal se, jestli nevíme, odkud ta bankovka je. Sbíral cizí mince, tak jsme mu dali korunu. Zajímal se, odkud jsme, jestli máme jako měnu euru, zda patříme k Anglii a zda máme královnu Elizabeth. Směšné otázky, ale od kluka z města, které má jen povrchovou kanalizaci, je to docela výkon.

Za Jaisalmeerem byly vidět větrné elektrárny, prý hlavně pro potřeby armády. Elektřina tu jde jen mezi 9 a 24 hodinou, jinak je vypnutá.Všude ve městě se potulují psi a hodně krávy. Přežvykují odpadky, často i krabice. Nejsou až tak vychrtlé, jak se říká, ale moc dobře se asi nemají.

K večeru jsme ještě nakoupili zásoby do vlaku (voda 12 R/litr; dvoulitrová 17-20 R). V hotelu jsme si vyzvedli batohy a večeři jsme si dali v Kampaně. Večer jsme se přesunuli na nádraží velkou rikšou, která nás pobrala všechny i s batohy. Chtěli jsme za 30, on že 50. Pak nabízel 40 a my že tak jedině 35. To že ne. Tak jsme šli dál, po chvilce nás dojel a že teda těch 35. Klasika.

Vlak odjížděl v 23:15 a přes noc nás dovezl do Jodhpuru (6:00). Tady nám ale začínají trable s vlaky – až dosud jsme sehnali lístky na kdy jsme chtěli (raději noc) a na naši oblíbenou 2nd sleeper class. Do Agry ale už musíme přes den (2.1.). Vlak přijíždí o 2 hodiny později a nabírá další zpoždění, takže jsme dlouho připoutáni k nádraží. Mezitím zařizujeme další vlaky – z Agry do Varanásí je plno, jsme na čekačce do 1. třídy, v nejhorším je v záloze autobus. Podařil se alespoň rezervovat vlak z Darjeeelingu (resp. New Jaipalgury – N.J.P.) do Kalkaty, takže bychom se měli dostat domů. Vlak z Varanásí do NJP máme alespoň zjištěný, nelze jej však zarezervovat, je plný.

Olča si na nádraží nechala zašít botu – malý klučina, tak 10 let, obcházel nádraží a nabízel své služby. Měl pevnou nit a jehlu s háčkem, takže docela rychle sešil díru po straně palce. Chtěl 20 R, Olča mu dala ještě víc. Líbilo se nám, že alespoň pracuje a nejen žebrá. Žebráků se na nádraží motá dost – ale nejsou jich zase zástupy, tak 5 za hodinu. Gábina a Michal šli mezitím najít poštu a hodit pohledy, vrátili se se zážitkem – uprostřed poštovní haly jim pod nohama proběhl potkan... Ostatně, těhle zvířátek tu běhá více než dost.

Konečně jedeme dál. Cesta vlakem už nás nezaskočí. Místa máme asi ve 3 vagónech, sedli jsme si tam, co jsme jich měli nejvíc a neřešili jsme to. Hodně lidí asi rezervaci nemělo vůbec, takže šlo o to, sednout si na volné místo, neptat se a nenechat se vyhodit. Po 7 hodinách jsem dojeli do Jaipuru, kde hodně lidí vystoupilo a ještě víc nastoupilo. V našem kupé se postupně usadilo 5 Indů, roztáhli si mezi koleny šátek a mastili karty jak o život. Takže nás na sedátkách pro 6 sedělo 9. Cestu jsme trávili koukáním z okna, popíjením čaje (masala za 3 R) a louskáním buráků (100 g za 5 R; byli jsme jediní, kdo neházel slupky na zem), čtením novin, průvodce a Čarodějek na cestách (Terry Pratchet) a také pozorováním Indů. Ženy chodí většinou v sárí nebo šalvar kamíz, prakticky vždy mají šál přes hlavu a kolem krku. Chlapi jsou většinou v oblečení evropského střihu, jednobarevná košile, límce přes svetr. Jen hodně chudí lidé nosí plátěné oblečení. Mládež hodně nosí džíny a kožené či koženkové bundy. Mobily mají pokrytí prakticky všude a Indové je hojně využívají, hodně si přehrávají oblíbené písničky. Většinou jsou ale mobily doména mužů.

Na velbloudech do pouště

V sobotu ráno (30. 12.) jsme vstávali v 6:30, nasnídali se v hotelu (400 R) a v osm jsme odjížděli jeepem na safari. Měli jsme štěstí – celé safari jsme byli my čtyři. Královské hrobky (vstup 50 R, focení 20 R) byly opuštěné stavbičky se symbolickými náhrobky, na kterých často byla soška panovníka a dalších 3 – 10 manželek a konkubín, které byly spáleny na jeho pohřební hranici (obřad sátí). Kolem hrobek poletoval živý páv, což je symbol královské rodiny. Hrobky byly dozlatova nasvícené vycházejícím sluncem. Stejně tak džinistické chrámy (vstup 20 R, 50 R focení), které jsme navštívili posléze. Cestou jsme brali benzín ve „Fuel Tank Center“ (Indové si potrpí na honosné, okázalé a dlouhé názvy).

Po dalších kilometrech pustou krajinou jsme dojeli na kraj vesnice, kde už na nás čekali velbloudáři s pěti velbloudy. Naložili na ně naše batohy, batůžky pověsili na hrušku sedla a ukázali nám jak nastoupit. Není to těžké, velbloud leží na zemi, ale i tak musí člověk nohu docela zvednout. Velbloud nejdřív vstane částí předních nohou (jezdec letí dozadu), pak narovná zadní nohy (jezdec letí dopředu přes sedlo) a nakonec narovná přední nohy (jezdec se konečně dostává do stabilní polohy). Naši průvodci se jmenovali Lilu (22 let) a Dori (15 let). Lilu uměl anglicky, co se naučil od cizinců, Dori jen hindí. Velbloudi se jmenovali Džamra (Olča), Johny Walker (Michal), Bura (Gábina) a Langa (Petr).

Vyrazili jsme na cestu. Poušť nebyla klasická písková, ale vyprahlá tvrdá země, s drobnými i většími kameny, sem tam trs trávy nebo keřík. Místy jsme viděli malé zelené plody, vypadaly jako melouny, ale Lilu říkal, že jsou slané a nechutné. Sedět na velbloudu nebyl problém, je docela stabilní, při chůzi se mírně pohupuje. Při pohledu seshora působí trochu jako pravěké zvíře, rozvážně pokládá nohy. Řízení je jednoduché – velbloud má v nose kolíček a na něm přivázanou oprať. Když se zatáhne doleva, jde doleva. Když se zatáhne doprava, jde doprava. Když se zatáhne k sobě, zastaví. Když se s provázkem trhne dolů a řekne „čchi“, velbloud si klekne, aby člověk mohl sestoupit. Na mlasknutí se s kleku zvedají. Jsou to ale trochu samolibá zvířata, na co reagovala spolehlivě bylo jen doleva a doprava a do jisté míry na zastavení. Svého velbloudáře Lilu ale poslouchali. Lilu a Dori šli podél nás, mohli jsme jít tak 6 km v hodině. Pátý velbloud nesl pitnou vodu a nějaký proviant. Jeli jsme asi hodinu a půl, pak byla krátká pauza a zase asi hodina cesty.

Po poledni jsme ve stínu stromů zastavili, Lilu a Dori odstrojili velbloudy, svázali jim přední nohy na krátkou smyčku, aby mohli chodit, ale ne moc a roztáhli nám deky na sezení.Chtěli jsme všechno dělat s nimi, ale oni se bránili a chtěli nás obsluhovat. Udělali si opodál ohýnek a připravovali nám oběd. Byl indický, nebyl žádný příbor – jedli jsme rukama, ale bylo to výborné jídlo – kořenění se dalo snést a mělo to příjemnou chuť… Lilu nad námi stál a pořád se nám snažil přidávat, koukal, jestli jsme spokojení – až jsme se z toho necítili dobře. Teprve až když jsme byli plní, najedení a dávali najevo spokojenost, snědli Lilu a Dori co zbylo (a zřejmě si to dokořenili).

Po obědě pochytali velbloudy, kteří se přeci jen kus vzdálili, i když měli svázané nohy, a jeli jsme dál. Při chůzi se velbloud mírně pohybuje, ale špatně se na něm fotí, protože bez držení hrozí pád. Chce-li člověk velblouda popohnat, kope ho patami do břicha a křičí na něj cosi jako „ha:“ – jde ale spíše o razanci, s jakou se to řekne. Při jízdě jsme ani nepotřebovali sluneční brýle, hodil se ale šátek na hlavu a opalovací krém, bylo dost vedro. Jak jsme si později vyzkoušeli, když jde člověk pěšky, je mu podstatně větší vedro, než když se jen veze.

Jeli jsme další asi 1,5 hodiny, minuli menší písečné duny a po další asi hodiny jízdy jsme skončili u větších písečných dun (to už nás ze sezení na velbloudech pěkně bolel zadek). Cestou jsme s velbloudy zkusili klusat, ale museli jsme je vždycky dost hecovat, byli líní. Navíc, když velbloud kluše, člověk v sedle pěkně lítá a má co dělat, aby nespadnul. Poslední kilometry už šli velbloudi rychleji, poznali, že se blíží konec cesty. Lilu a Dori odstrojili velbloudy a začali chystat večeři, my jsme se šli projít na duny. Blbli jsme na nich, fotili a čekali na západ slunce. Byli jsme tam téměř sami, jen o kousek dál tábořila ještě jedna karavana. Jak se ukázalo, byl to Nor a jeho průvodce. Nor si zaplatil čtyřdenní safari, na kterém prý měla být parta cizinců a na konci se měl slavit Silvestr, ale nakonec byl sám s průvodcem, který neuměl anglicky. Teď měl za sebou druhý den a byl rád, že nás potkal. Měl smůlu – už předtím ho okradli v autobuse o batoh a zbyl mu jen pas a nějaký peníze. Sluníčko zapadlo, přesunuli jsme se k našemu tábořišti, kde už na nás čekala večeře (opět výborná a vydatná). Přizvali jsme Nora a jeho průvodce k nám, společně jsme pak povídali, jak jen to skromné jazykové znalosti umožňovali (Olča nás pořád prosila, ať se jich zeptáme, jestli jsou ty velbloudi někdy nemocní, jestli mají veterináře, …). Ale nejlepší bylo, když Lilu popadl prázdný barel od vody, začal na něj bubnovat a zpívat. Dori a druhý průvodce se nadšeně přidali a moc si to užívali – bylo vidět, že to není turistická atrakce, ale fakt je to baví.

Na večer na nás naložili kopec přikrývek, aby nám nebyla zima – pokrývky byly těžké a smrděly po velbloudech (taky byly celý den na velbloudech pod sedlem a na sedle), takže jsme byly rádi, že máme vlastní spacáky. Zima nám ale nebyla. K snídani (31. 12.) jsme dostali vajíčka (která se před tím vezla celý den na slunci :-)), toasty, sušenky a pomeranče – prostě úža. Ještě jsme se rozloučili s dunama a s Norem a v 9:30 jsme vyrazili směrem na jihovýchod. V půl jedné už jsme byli dost ukodrcaní, naštěstí jsme došli k rozpadlému městu, které obyvatelé opustili asi před 40 roky. O kousek dál jsme jedli. Gábinu už bolel zadek a tak šla kousek pěšky. Ačkoliv to vypadalo, že velbloud jde rychlostí chůze člověka, ve skutečnosti jde rychleji a Gábina se docela zapotila, aby nám stačila. Docela jsme obdivovali Lilu a Doriho, kteří šli většinu cesty pěšky jen v sandálech.

Než nám kluci připravili jídlo, povídal si s námi malý klučina z blízké vesnice. Mohl mu být tak deset, jmenoval se Nepal Singh a byl velmi nadaný, uměl spelovat i anglická slova a psát hindí. Listovali jsme novinami, on četl slova a ukazoval nám, kdo je kdo na fotkách. Pak nám napsal několik slov v hindí. Moc se nám líbil a tak jsme mu dali propisku. Za chvilku se u nás objevila partička výrostků, kteří nás začali otravovat, bylo znát, že se ve skupině cítí dost jistí. Lilu s Dorim jich evidentně měli plné zuby a my byli připraveni je bránit :-) Lilu říkal, že je takhle otravují vždycky. Nicméně k žádné potyčce nedošlo. Nasedli jsme na velbloudy a pokračovali. Lilu a Dori už dost pospíchali, měli jsme zpoždění a džíp už nám jel v ústrety. Ještě předtím jsme se ale společně vyfotili a dali jsme Lilu i Dorimu každému 50 R, protože byli moc fajn. Vypadali spokojeně. Lilu nás prosil, ať v hotelu řekneme, že se nám s nimi líbilo – asi aby měl nadále práci. Říkal, že už takhle jezdí 4 roky, vždy od prosince do února. Mimo sezónu pracuje v kamenolomu a láme nebo tesá kameny. Psát neumí, alespoň latinkou ne. Má 6 bratrů a 3 sestry, otec prý zemřel a žije jen s matkou. Jednou by také chtěl mít velblouda, ale vypadalo to, že je to pro něj nepředstavitelné bohatství (prý asi 15 tisíc rupií).

Agra

Díky zpoždění jsme do Agry (1,3 miliónu obyvatel) dorazili až ve 23 hodin večer, už byla tma. Sháněli jsme dvě rikši, které by nás odvezli do Taj Ganj, staré čtvrti v blízkosti Taj Mahalu. Protože je to tu dost turistické, více než kde jinde jsme se báli útoků rikšáků, prodejců a podvodů na turisty – takže jsme se snažili předejít tomu, že nás budou tahat do svého hotelu, že nás odvezou jinam atp. Bylo to úmorné – „chceme k jižní bráně Taj Mahalu“ „no hotel“. Michal vymyslel geniální trik, jak udržet obě rikši pohromadě – řekl svému rikšákovi, že nemá peníze, že je máme my (2x 30 R). Od toho momentu se nevzdálili více než na metr od sebe :-) Pořád do kola se ptali, jaký hotel. Samozřejmě mají provize, možná, kdybychom řekli svůj a trvali by na něm, tak by nás tam dovezli a dostali svou provizi, ale pravděpodobně by se o stejnou částku zvýšila naše cena. Navíc hrozilo, že bychom se dozvěděli, že už je tam plno, že hotel vyhořel nebo něco podobného. Nakonec jsme na něj byli možná až moc hrubí, když jsme na něj křičeli „no hotel – south gate“, měli jsme početní i váhovou převahu, ale těmi jejich triky jsme byli unavení a otrávení. Na druhou stranu, oni se prostě snaží vydělat na živobytí. Nakonec nás tedy vysadili, ale pořád sledovali, kam jdeme a šli za námi, nedalo se jim moc utéct. Nakonec jsme zvolili Shah Jahan, nevábný hotel s trochu slabší hygienou, mrňavá koupelna a jeden záchod neodtékal, ale byla půlnoc, ráno jsme chtěli brzo vstávat a stál jen 150 R za pokoj.

Vstávali jsme v sedm hodin (středa 3.1.), uložili jsme batohy v hotelu (chlapík ještě spal v komůrce u vchodu, která nahrazovala recepci, tak jen dal Michalovi klíče a mávnul kamsi dozadu. Michal vzal klíč pro jistotu s sebou, místo aby ho chlapíkovi vrátil – ale nikdo si nestěžoval. Cestou jsme vyměnili peníze, pojedli pár sušenek, dali si čaj a koupili lístky do Taj Mahalu (750 R za osobu – cena je složena z turistické taxy, která se platí v Agře jednou na první památce a 250 za vlastní vstup; Indové platí prostě 20 R za vstup). Při vstupu se konala nepříjemná prohlídka, vyndali nám z batohu i sušenky, mobil, čelovku, databanku, lžíci, nůž (Michalovi dokonce papírové kartičky) – tyto věci jsme museli nechat v úschovně a doufat, že se s nimi setkáme. Nakonec byly v pořádku, nic nechybělo, ale důvěryhodně ta úschovna nepůsobila ani přes přítomné policisty.

Taj Mahal je opravdu úchvatný, je to symetrická, jednoduchá stavba, ale její tvar působí nesmírně vyváženě. Podle legendy ji nechal postavit Šáhdžahán po smrti své nejmilejší manželky, která zemřela při porodu 14. dítěte. Kolem jsou krásné trávníky a vodní plochy s vodotrysky. Hezká je i brána a drobné stavbičky okolo, ty ale stojí ve stínu hlavní stavby – mramorové hrobky. Ústřední kopule, vysoká 55 metrů, přechází v osmiúhelník, který stojí na čtverhranné desce. Ta je vyvýšená, vyleze se na ní po schodech, v každém rohu stojí minaret. Celá stavba je z bílého mramoru, v něm jsou však rytiny a vkládané drahé kameny (černé a barevné), vytvářející ornamenty a také kaligrafie citující súry z koránu. Vlevo od hrobky je mešita z červeného pískovce a na druhé straně stejná stavba, která však nemá správnou orientaci na východ, postavena byla kvůli symetrii a používá se jako technická budova. Do mešity a do hrobky se musí zout boty, smí se chodit v ponožkách. My jsme chodili bosky, někdy to sice studilo, ale kontakt s kamenem byl příjemnější. Uvnitř je krásná výzdoba, nesmí se tam však fotit. Příjemně jsme se tam procházeli asi 3 hodiny, zmizelo ranní měkké světlo a sluníčko mezitím nabralo na síle. Stále jsme fotili a koukali, Indové se chtěli fotit s námi a u Taj Mahalu už začínalo být trochu plno.

V půl dvanácté jsme odešli a hladoví směřovali do turistické restaurace Sheela. Ceny tam byly normální turistické – za oběd jsme platili 462 R. Dali jsme si tam kašmírské Birjani (60 R) – rýži s ovocem, cosi jako ovocné rizoto, bylo to vcelku dobré, ale trochu nezvyklé chuti. Po obědě jsme ještě nakoupili pohledy, známky a nějaké suvenýry. Já jsem koupil jako dárek mramorovou krabičku s vykládanými kameny (tedy, není to mramor, přinejlepším nějaká nekvalitní verze). Průběh byl zcela klasický: on jediný má kvalitní zboží, ostatní prodávají napodobeniny z měkkého kamene, ale on mi přeje to nejlepší a raději mi hned dá slevu – 150 R. Řekl jsem, že bych ji vzal za 90 a on že to teda ne. Ale když jsem odcházel, tak na mě zavolal, že mi ji dá za 100. Cestou v Taj Ganj Michal zahlédl šipku na poštu. Byla na dlouhou dobu jediná a tak jsme se museli vyptávat. Dostali jsme se hlouběji do této čtvrtě a tam už nebyli žádní cizinci. Každou chvilku jsme se museli ptát a nejednou byla pošta za námi. Pak jsme ji objevili – jedna místnost plná zaprášených balíků a spisů, zamřížovaná okna, instrukce jen v hindí. Ale dopisy jsme tam podali, do týdne jsou prý jistě u nás v Evropě! (Došly po měsíci.)

Pak už jsme jen vyzvedli batohy, uložené v hotelu, a rikšami se nechali svést k Red Fort Train Station (20 a 25 R). Na nádraží špatné zprávy – v čekací listině na rezervaci jsme se posunuli ze 70. místa na 56. Šli jsme si prohlédnout pevnost, cestou jsme se fotili s přátelským Sikhem, který hlídal jakýsi vojenský objekt. Pevnost byla hezká a veliká (250 R za osobu + turistická taxa, kterou jsme platili už v Taj Mahalu – platí se jen jednou). V pevnosti byl jeden veliký bílý mramorový palác, ve kterém žil v domácím vězení Šáhdžahán, stavitel Táj Mahálu. Tam jej uvěznil darebný syn Aurangzéb – nicméně manželky, konkubíny a opium vězni zůstalo až do smrti. Na tento palác navazuje druhý, postavený z červeného pískovce. Paláce sestávají z velké řady místností, nádvoří a zahrad, hotové bludiště, ale i dnes je zřejmé, aniž se dochovaly koberce nebo zařízení, že šlo o nádherné sídlo.

Z pevnosti jsme šli k Páteční mešitě. Procházeli jsme skrze obrovský mumraj několikaproudé silnice, na které kromě aut, autobusů, rikš, motorek, cyklistů a chodců pochodoval i slon. Prošli jsme si část Starého města, již za tmy jsme si prohlédli Páteční mešitu – prostá, ale hezká – a zašli na večeři do dháby Chiman Lal Puri Wallah – klasická indická, neuměli anglicky, ale byli jsme prominentní bílí hosté (zřejmě jediní v historii podniku), dostali jsme separé místnost v patře a mnoho pozornosti. Menu bylo prosté – pouze thálí. Tak jsme si dali thálí (22 R), bylo hodně pálivé a dalo nám zabrat. Jako ve správné dhábě nám donesli i vodu a neustále doplňovali rýži i omáčky. My jsme ale hlavně potřebovali hodně jogurtu na potlačení pálení. Nakonec jsme si dali nějaké sladkosti, protože k dhábě náležela i vyhlášená cukrárna (většina sladkostí je z cukru, medu a různých ořechů). Neodpustili nám ani Gulabjamun – smaženou tvarohovou kuličku naloženou v sirupu (5 R za kus). Celou dobu nás obsluhoval nadšený Kesan (asi 13 let), který si hrozně chtěl povídat, ale po chvilce se ukázalo, že neumí anglicky a na všechno říká „yes, yes“. A chtěl se fotit, hlavně s holkama. Nastal čas přesunout na nádraží. Byla již zcela tma, všude se rozhořely pouliční ohně ze dřeva, kartónů a odpadků, u kterých se vždy hřálo několik klábosících postaviček.

Na nádraží jsme se dozvěděli, že stále nemáme rezervaci a tak jsme si alespoň koupili jízdenky do second class (ne second sleeper class, na kterou je potřeba rezervace), abychom alespoň měli jízdní doklad. Tyto věci se řeší u okýnka „Booking Office“, „Turist Office“ a podobně nazvaných. Dotazy na vlaky se oproti tomu dělají u okénka „Enquiry“. S trochou obav, jak to dopadne, jsme čekali na vlak. Měl hodinu zpoždění. Během té doby jsem prohlížel ostatní vlaky: zpravidla mají asi 5 AC (Air conditioned – 1. třída), 15 vozů Second Sleeper class (po 72 lůžkách) a jen 2 Second class (unreserved), které byly dost natřískané lidmi a jejich věcmi, včetně nákladu. Dřevěné lavice pro tři, na nich pět lidí, natěsnaní na sobě, sedící a ležící v uličkách. Občas kvůli množství lidí nešly otevřít dveře.

Když přijel náš vlak, hrnuli jsme se na hranici 2nd sleeper a 2nd class. Nějaký strážce vlaku nám ale řekl, ať do druhé třídy nechodíme, že to není pro nás, ať jdeme do sleeper class, že se to nějak vyřeší, i když máme lístky jinam a nemáme rezervaci. Inu, rádi bychom… Našli jsme si volná čtyři lůžka, docela blízko sebe v jednom vagónu a prostě jsme ulehli a šli spát, dokud to jde s tím, že se budeme snažit, aby nás odtamtud nikdo nedostal. Záhy však přišla konduktérka, která odhalila, že tam nemáme co dělat. Neuměla anglicky, ale naštěstí s pomocí druhého konduktéra a dvou dalších cestujících jsme se nějak domluvili. Ukázalo se, že místa nám může dát, jen musíme doplatit rozdíl. Zřejmě mysleli, že problém je v placení, my jsme ale rádi doplatili (544 R jsme platili za 2nd class, doplatek ve vlaku byl 484 R – šlo o 613 km), konduktérka nás zapsala do seznamů a dokonce nám nějak přešoupala místa blíž u sebe. Tak to dobře dopadlo. Přes noc byla trochu zima, ale rozumně jsme se vyspali. Michala a Olču zasáhl zvracející chlapeček. O naši bezpečnost se dokonce starali vojáci, kteří procházeli vagónem s puškami. Představa použití pušky ve vlaku byla poněkud směšná, ale alespoň se na turistickém tahu snažili.